Žížalí.NET

16.11. 2009 Xiancheng

Druhý pokus - v sedm hodin ráno opět stojíme s batohy na nádraží a vypadá to, že někdo nám naší zapomnětlivost oplatil - losujeme starou letitou herku, batohy pro nadměrné množství jurťáckých pytlů přivazujeme na střechu autobusu, a od božího rána se snažíme prokousat cigaretovým dýmem uvnitř autobusu.

Pomalu se šineme do kopců, motáme se serpentinami a v každé zatáčce troubíme pro případ, kdyby nás někdo v protisměru chtěl strhnout do údolí. V polovině dne jsme se úspěšně vyškrábali až do 4500 mnm. Díky častým zatáčkám, nadměrnému drncání na cestě bez asfaltu, a strašlivé prašnosti to vypadá, že jsme vstoupili do druhého levelu cestování.

• Mongolsko našlo svého konkurenta - Sečuán!
• Kromě náročné cesty z hlediska zastaralých autobusů (v Sečuánu se žádným jiným dopravním prostředkem jezdit nedá) a vysokohorského terénu, je samotná cesta náročná i díky ostatním spolucestujícím.
• Žaludek Číňana, stejně jako Mongola, není zvyklý na cestování benzínovým prostředkem. Tuto skutečnost si však nepřiznává a před cestou neprovádí žádná preventivní opatření. Ráno tedy vydatně snídá a to zejména oblíbená vejce a vařenou kukuřici. Tyto těžké, místní pochoutky však v žaludku nevydrží zpravidla moc dlouho. Obvykle jsou hned po pár kilometrech vyzvraceny do připravených kýblů v uličce autobusu, v lepším případě za jízdy z okénka. Když své vnitřnosti vyprázdní většina cestujících (v Číně, oproti Mongolsku zvrací více muži než ženy), nastává poledne. Dvanáctá hodina je tady striktně dodržována pro polední pauzu. Autobus tedy staví, cestující obědvají a po pár kilometrech jízdy začíná kolotoč znova. Naše reflexy se bystří a i během klimbání za jízdy dokážeme instinktivně uhýbat před případnou konfrontací s nevítanými exkrementy. Napočítaný rekord během jedné jízdy čítá 15 zásahů do kyblíku!
• Flusání je návyk. Jediný, kdo si na něj však dokázal zvyknout, je Číňan! U nás se, bohužel, po dvou měsících objevuje spíše alergie i na jakékoliv projevy předcházející konečný výsledek. Nejprve je potřeba zhluboka se nadechnout, hodně nahlas zachrochtat, flusanec v puse pořádně poválet a potom požitkářky, s velikým vydechnutím vyplivnout. Čím tlustší, masitější a čím dále, tím přichází větší uspokojení. Koncert nastává většinou ráno, během ranní hygieny na chodníku, ale i během celého dne, na jakémkoliv místě. A nikdo se nenechá zahanbit. Ani ženy ne. V autobuse je tedy o hudební složku postaráno. Flusání na podlahu povoleno.
• Kouření je normální. A všichni muži kouří. Tečka. Varianta „nekouřím" v Číně neexistuje. Cigareta v puse Číňana je nezbytná asi jako toaletní papír v kapse turisty. Stejně tak, jako mu nikdo nikdy nevysvětlil, že kouření škodí jeho zdraví, nikdo se mu pravděpodobně ani nesnažil vysvětlit, že kouření minimálně obtěžuje ostatní. S cigaretami se tedy setkáváme běžně na všech otevřených prostranstvích - i tam, kde je výslovně uvedeno „zákaz kouření", tak i v uzavřených prostorách. V bance, v obchodě při výběru zboží, při objednávání jídla v nákupních centrech, a samozřejmě v dopravních prostředcích. Nepodmíněným reflexem kuřáka při zapálení cigarety, je pocit pohody a odpočinku. A takovou chvíli, bohužel každý Číňan pociťuje v minutě, kdy po chaosu s naloďováním se do autobusu konečně usedne na své sedadlo - a může si v klidu zapálit! Při občasných zastávkách, kdy cestující opouštějí místo v autobuse a alespoň na krátkou chvíli jdou protáhnout své údy a případně uvolnit močovému měchýři, Číňan zůstává sám v teple autobusu a labužnicky vychutnává svůj šedý dým linoucí se mu kolem obličeje. A není na to sám - o cigaretu se rád podělí s ostatními a ti si pochoutku nenechají ujít...
• Extrovert či zdatný lingvista se možná pokusí o vyslovení svého přání spolucestujícím, že by byl MOC RÁD, kdyby jeho 11 hodin v autobuse mohlo být stráveno jiným způsobem, než dýcháním do čepice s rukavicemi v uších..., ale ti ostatní?
  
• My si pořídili roušku na obličej :).

V podvečer sjíždíme serpentinami do údolí, do města, jehož asi hlavní deviza je jediná, a teda přehledná ulice s restauracemi a rychle rostoucím počtem hotelů. Obávám se, že je to opravdu jen přestupní stanice všech, kteří cestují Sečuánem na sever či na jih. Avšak večer strávený v jeho útrobách nebyl nepříjemný - brzy potkáte všechny turisty, kteří se tou dobou ve městě nacházejí a kteří mají stejný plán jako vy - najíst se a jít spát. V jedné z restauračních garáží jsme ten večer měli mejdan ve čtyřech, pochutnali jsme si na nejlepších opečených bramborách a grilovaném chilli, a začali jsme naši vícedenní jízdu s veselým Londýňanem Nodem (a strpěli krátkou společnost „Všudejsembyla" Číňanky z Toronta).

Povzneseni lokálním pivem jsme ulehli do tibetského lože v interiéru psychedelických barev. Za těch krátkých pět hodin, které jsme před stíháním dalšího autobusu měli, jsme se vyspali nejlépe za poslední měsíc. Tibetské domy jsou veliké, kamenné, s mírně nakloněnými venkovními zdmi a minimálním počtem oken. Určitě si každý pomyslí, že uvnitř musí být tma a chmurno, avšak interiér je velmi útulný a barevný! Vnitřní stěny všech místností (kromě přízemí, které pravděpodobně není určeno k bydlení - ?) jsou pobity dřevěnými deskami a pomalovány výraznými barvami s tibetskými náboženskými motivy. Převládá barva červená, takže celkový dojem působí teplým dojmem. O samotném teplu se však mluvit nedá, protože ani Tibeťané samotný zdroj tepla v domech nemají. Což se nedá říct ani o wc., či koupelně. V domě je sice naprosté ticho, ale na záchod je nutné vyběhnout ven, oběhnout celý kamenný kolos a přidřepnout nad nevábnou, po ránu červy navštěvovanou, betonovou ďouru v zemi. Kompletní koupel jsme po absolvování prašné cesty z hor museli vynechat a spokojit se s lokálním omytím v lavóru u kuchyně. (neříkám, že ve městě nejsou hotely se sprchou za stejnou cenu, ale tam chybí ta romantika, že? :)...)

17.-19. 11. Litang

Den začal brzy. Už v pět hodin ráno jsme běželi s čelovkami tmavým městem na autobusové nádraží, abychom zakoupili lístky na bus do Litangu. Večer sice bába v okýnku seděla, ale radikálně nám odmítala lístky prodat. Zkrátka je prodává až ráno a nikdo to nebude měnit! Zřejmě nás nechtěla ochudit o další čínský zážitek, kdy jsme se museli potmě poprat s dalšími šedesáti Čínani, kteří za půl hodiny také odjížděli, a všichni si chtěli koupit lístky první! Nalepeni na ulepenou mříž za oknem s bábou s nůžkami, jsme nakonec vítězoslavně zamávali místenkami a s čelovkou běželi k autobusu, který už vrčel motory. My vrčeli vztekem nad celým pokolením nejstaršího národa světa a pozorovali jsme z okýnka černé spící město s pár bdícími, kteří si na chodníku hřáli zmrzlé ruce nad rozdělanými ohništi před svou garáží. Život někdy není jako z bavlnky...

Opět kličkujeme serpentinami hor, ztěžka dýcháme v téměř 5000m výšce nad mořem, snažíme se nespadnout ze sedačky během piko-spánku a trhaných pohybů autobusu, a kocháme se nádhernými výhledy. Vysoké hory nad námi, hnědé planiny s buddhistickými stupami a modlitebními vlaječkami kolem nás, zamrzlé řeky a na nich děti klouzající se na dřevěných „loďkách". Sečuánské hospodářské stavení s kamennými zdmi, černá stáda jaků, barevná zdobená okna jednoduchých domů. Ženy s pletenými copánky, které je v devadesáti letech promění na veselé holčičky.

Vjíždíme od Litangu. „No to je zase ďoura!" S batohy na zádech se noříme do prašného města a na hlavní ulici se snažíme zorientovat v prostoru. Hledáme hotel, vnímáme vnitro prostor a uniká nám nový kosmos. Až v momentě, kdy se zastavujeme na rušném trhu, odkládáme batohy a rozhlížíme se kolem sebe, zjišťujeme, že jsme přijeli do jiného světa. Do světa zlatých čepic, dlouhých kabátů, vysokých kozaček, těžkých šperků, copánků, modlitebních mlýnků a černých „indiánů". Takže Tibet existuje....Taši delé! Všichni nás zdraví, usmívají se a podávají nám ruce. Co mám dělat, to něco chce? Asi ještě nechápeme, že úsměv je nezištný, pozdrav je upřímný a podání ruky je projev vstřícnosti vůči cizinci...Přechod střední Asií v nás zanechal těžkopádný pocit nedůvěry....

Abychom nevyšli z nepředvídaných okamžiků paradoxů, už druhý den ráno se k nám dostává informace, že „máme štěstí, pohřeb právě začíná". A tak rychle saháme po zimní bundě na věšáku, bereme foťák „ano, opravdu můžete fotit" a vydáváme se s rychlou spojkou na kopec za městem.

• Tibeťané se během svého života na svou smrt připravují a učí se jí. Díky svému náboženství ví, že smrt je jen vstup do jiného života. Do jakého, to záleží na každém dle způsobu, který doposud vedl. I v momentě, kdy dveřmi vstupují do jejích komnat, předčítají jim jejich blízcí z Knihy Mrtvých a uklidňují duši umírajícího před její novou cestou. Ta jediná po smrti zůstává a tělo se stává pouhou schránkou. V rámci zachování rovnováhy a díků přírodě, a protože v místech, kde Tibeťané žijí, je zem velmi tvrdá a většinou zmrzlá, tělo se odjakživa předávalo těm, kteří jej nejlépe využijí. Supům. Protože po celý život zvířata lidem dobře slouží, je v pořádku, když člověk alespoň po smrti dobře poslouží zvířatům.

• V brzkém ránu přicházíme na kopec za městem, kde fouká silný vítr a je o poznání chladněji.

• Posvátné pohřebiště se probouzí do karamelové barvy a tmavé nebe se rozjasňuje, jakmile se velicí tmaví ptáci, doposud tiše kroužící nad našimi hlavami, začínají usazovat do velkého hejna trpělivě čekajících hostů. Říká se, že velký počet supů je dobré znamení. Nevím v jakém počtu jej berou Tibeťané, ale jakmile se černý mrak supů usadil, a náhle se objevilo modré nebe, napadlo mě, že nakonec všechno dobře dopadne....

• Čekáme na lámu, mezi Tibeťany vysoce váženého člověka, a rozdělujeme se na dvě skupinky. Pomocníci obřadu odcházejí k bíle zastřenému tělu nebožtíka, které připraveno, leží opodál. My zůstáváme stát v diskrétní vzdálenosti.

• Láma odkrývá nahé tělo a zkušenými pohyby jej připravuje supům. Nařezává kůži, aby se supům lépe trhala. Supi vědí, kdy přichází jejich chvilka a sami se hbitě slétávají nad tělem, aby se v rychlém boji dostali k nejlepšímu. Během pěti minut je veškeré maso spořádáno a pomocníci hejno odhánějí, aby láma mohl vzít čerstvou kostru nebožtíka a připravit ji na další část obřadu.

• K této části už jsme zváni a nikomu ze zúčastněných nevadí, že práci lámy pozorujeme z blízka a celý proces fotografujeme. Ostatně nutno říci, že tato část je už více méně „řezničina" a spíše práce mechanická. Kosti, lebka a mozek jsou rozsekány, drceny a smíchány s campou.

• Campa je mouka, která se mele z praženého tibetského ječmene a v tomto případě slouží jako chuťová složka, aby supi slupli všechno do poslední kostičky :)

• Po cca hodince zbyde po nebožtíkovi jenom památka...a skalp, který zůstává v rodině zesnulého.

Jedna svatba a jeden pohřeb. Že by se na nás z nebeského houfu sneslo zmiňované šťastné znamení? Před velkým kamenným domem vidíme dvě nevěsty a dva ženichy, všichni ve zlatě. Kabátce, rohy, šperky, všechno se leskne. Zlatá prasátka skáčou do objektivu, rodina se veselí, nevěsta pláče - že by slunce nebo dojetí? :O. Okouníme tak dlouho, „já bych si dal panáka", dokud nejsme zváni dál.

Před vstupem do veselícího se sálu dostává každý příchozí bonbón a cigaretu. Jsme usazováni našimi hostiteli, chlapci už v pokročilejším stádiu rozjaření a dostáváme papírový pohárek. „Taši delé".

Ať vás Bůh provází, Žehnáme Vaší cestě, Na zdraví....

Taši delé na rozjezd, protože si tak dobře rozumíme, protože se tak dobře bavíme, na seznámení, jen tak a pro radost a teď si musíme připít s novomanželi!

Taši delé od každého zvlášť a k tomu písničku...."Cože???? Neeeee, my neumíme zpívat". „Nene, to je taková tradice", gestikuluje náš hostitel, „to se jeden z kola zvedne a pro novomanžele a všechny okolo zazpívá, tak začněte, jste naši hosté". Když není cesta ven, tak se skočí dovnitř. „Pod tou skálou, kde proud řeky šumí, a kde ční červený kameníííííí......" V sále se rozhostilo ticho a každý, kdo doposud nezaznamenal náš obličej, začíná se otáčet za velelibými zvuky „toho já ráááááda máááám k zbláznění" .....Ticho....."ehm, to je všechno....." Aháááááá" Smích a všichni v sále začínají tleskat....Tak nějak rozpačitě..... Pak se zvedá další a nám připadá, že všichni ostatní jsou rození Goťáci....„Taši delé!"

Na kopci za městem žije klášterní život. Že bychom si po všech těch obřadech dali ještě jednu procházku do světa mnišského? Kluci nás vítají od brány, kde jedni mají cigaretovou pauzu a druzí hrají basketball. Někomu je potřeba prvotřídní koš, někdo si vystačí s dírou ve vratech. Pozorujeme šum uvnitř kláštera. Kluky, jak se honí na nádvoří, perou se na ochozech, starší důstojně přecházejí s knihou pod paží, a někteří z nás mají velikou legraci a poskakují kolem nás jako opičky. Procházíme celým komplexem, až nás jeden mladík s konvičkou čaje doprovodil až do místní kuchyně. Postarší kotelník si nás vesele měřil a horečně přikládal do obrovských kamen, kde kuchař připravoval v obrovské vaně brambory k večeři. Jak bychom si dali! Na svatbě jsme ze zdvořilosti louskali jen slunečnicová semínka, jačí maso házeli pod stůl, a teď nás přepadl hlad.

Jdeme k Mr. Johnovi! Zheng s rodinou v restauraci Tian Tian je vyhlášený čínský kuchař a jeho pověst ho provázela až do Jinghongu. Jeho specialita rodiny, kdy „otec měl restauraci, kde vařil zvláštní bramborový pokrm, který byl vyhlášen v celém okolí a jehož recept po celý svůj život zdokonaloval", nás opravdu nadchl, protože se z takové pochoutky vyklubal docela obyčejný, neskonale výborný český bramborák! (majoránku nevedeme, u nás frčí zázvor).

Večer se choulíme do peřiny v hotelové restauraci a popíjíme pivko s ostatními bělochy, kteří do města zavítali. Veselý Nod, co nadšeně vypráví, jak plánuje přespání na kopci pod modlitebními praporky, co jsou tak tlusté, že vytvořily týpý, s Makarónem s dredama, jehož angličtina je krásně italská, a který nám bez uzardění vypráví o pandím miminku v Chengdu a ukazuje nám dvoubarevného plyšáka, a s Davidem Šifrou, co přijel sedlem sněhem větrem na kole, a chystá se na něm dále do Tibetu, bez permitu - těšíme se na zprávu, zda se podařilo, Davide!

20.11. Kanding

V poledne stavíme na oběd, hodinu obědváme, po dvou minutách jízdy, kdy jsme přejeli jen z jedné strany silnice, a kdy jsme se předtím čtvrt hodiny skládali mezi krabice, opět zastavujeme. Všichni jurťáci se další čtvrthodinu hrabou z autobusu a další dvě hodiny čekáme, než dělníci otevřou silnici do sedla, která je přes den opravována. Proč jsme nevyjeli o ty dvě hodiny později, když všichni ví, že silnice se otevírá nejdříve v pět hodin odpoledne??? Utrácíme celkem dva juany za čtyřikrát navštívenou díru za záclonou, která je pojmenována honosným názvem w.c., a zahaleni do cigaretového dýmu autobusu se oddáváme knize. Po otevření silnice přejíždíme do jiného světa! Okénka namrzají, vítr duní, modlitební praporky se trhají sněhem a ledem. Venku je bílo, rampouchy rostou ze střechy až do dětských čínských tlamiček. Přejíždíme sedlo pod 7000-tisícovou horou a s tří hodinovým zpožděním vjíždíme do Kandingu.

Je nám zima, máme hlad a toužíme po teple a teplém jídle. Plní se nám jen polovina. Chris, který se ženou a dvěmi blonďatými dětmi vede na kopci domácí postýleček, se zřejmě zcela aklimatizoval a stejně jako Číňan, nevede v pokojích topení. Má však skvělou čočkovou polévku, a s tou usedáme na štokrdle vedle kamen, které se ten večer, a následující den, snažíme trošku rozehřát. Druhý den vstáváme do malovaného dormíčka, kde nám jde pára od pusy a venku na nás mává krásných minus 10C. Hřejeme si ruce nad kamny, celé dopoledne se kolem nich točíme jako nitky na špulce a snažíme se rovnoměrně zahřát. Po obědě se rozhodujeme, že nejlepší je zahřát se pohybem, a vyrážíme ven! Po pár krocích do kopce, je nám opravdu tepleji! Večer jimi však nepohrdáme, opět kolem nich pobíháme, a mejdanujeme s Britama, Frantíkem a jeho HongKongskou přítelkyní. „Škorpióóón".....

22.-28.11. Chengdu

Mlha, mlha, poprchávání a nevlídno. Tedy venku. V Sim's guesthaus je velmi vlídno :). Teplo na pokoji, DVD na pokoji, velká postel, dobrá jídla. Všechno tu je a nikam nemusíme. Tedy někam ano. Na pandy! :). Já chci být panda. Ta když jí, tak leží. V inkubátoru odpočívá miminko bez kulicha a v postýlce cumlají malá medvědí štěňátka prst ošetřovatelky a bílý ručník....Agilní Číňan v uniformě na nás huláká, ať nefotíme a dloube do nás prstem. Už abychom byli zase na pokoji, pustíme si film, a hele, víš, že tam mají i Krtečka!?? :)