Žížalí.NET

18.10. příjezd Beijing

Do Beijingu přijíždíme asi ve dvě hodiny odpoledne, odkládáme šest vrstev oblečení a ještě v zimních pohorkách se paříme v metru, kterým se vydáváme na konkrétní adresu blízko Tian'anmen, do zabukovaného hostelu Emperor. Připadáme si jako buráci, co přijeli se slámou za uchem a jsme překvapeni, co všechno Čínani kvůli olympiádě ve městě svedli. Všechno funguje! Všude jsou anglické popisky, metro je naprosto přehledné s elektronickým navigátorem, aby hloupý turista věděl kde má vystoupit, na každém rohu čisté! záchodky zadarmo!, a pouliční studenti dobrovolníci, kteří ještě rok po olympiádě oslovují turisty a pomáhají s lepší orientací ve městě. V hostelu nás vítá neuvěřitelně milá obsluha a všichni se na nás usmívají! Překročili jsme snad nějakou magickou hranici? Tajné nástupiště číslo 9?

Jdeme do hospody! Na jídlo! Po čtyřech měsících gastronomického trýznění, kdy chuťové buňky získávaly odměnou jen šašlik, hranolky, berana, kozu a občas vykouzlenou domácí zeleninovou stravu v Šuplíku, jsme nadrženi na rozmanitost chutí a výběru čínských pokrmů. Z jídelního lístku, který měl 20 stránek jsme byli nešťastní. CO si mám dát???? Kuřecí kung-pao, vepřové ocásky se sladkokyselou omáčkou, oříšky v sojové omáčce, grilované lusky s chilli, strouhané pečené brambory, špenát s česnekem, nudle s polévkou, a „ještě dvě piva, prosím!". „Jedeme na drakovi, Žížalo, já vidím všude milión Čínanů :))))"

19.10. - 27.10. Beijing

Čínani jsou všude! A všude jich je strašně moc! Jsou jako koberec na ulici, v metru, na památky se valí hromada pestrobarevných čepičářů organizovaná od cestovních kanceláří.

Od této chvíle nám začíná gastronomicko - hostelový turismus. Žádná romantika bez turistů, neboť kromě „bělochů", kterých je v Číně požehnaně, se prodíráme i davem turistů čínských, kteří jsou po jakékoliv památce jako diví.

Má to samozřejmě i pár výhod, např. se teď myjeme pravidelně i obden ;), ale zjišťujeme, že konverzace „stále dokola" s jinými turisty „odkud jste, kde jste byli a kam jedete" a americké „óóóóóóó, it is amazing", nás dost nebaví :) ...

A tak proplouváme s ostrými lokty po Beijingu v davu Čínanů, učíme se být „všude první" (protože pokud nejste dosti průbojní - nedojdete si ani na záchod, nedostanete se do metra, neuvidíte nic z památek, zkrátka v Beijingu, a v celé Číně nepřežijete) a večer se straníme ostatním v temných koutech u malých stolečků nad lahví levného piva a výborného jídla.

Nicméně Beijing, nebo i Peking, je moc hezké město. Ano, sice většina starých míst, původních hutongů (úzké původní uličky staré zástavby) padli pod radlicemi bagrů a místo nich ve městě vyrostlo mnoho moderních skleněných budov, ale i tak je město plné různorodých míst, kam se člověk může zatoulat.

Staré hutongy nejsou doménou předměstí, ale i v samotném centru je možné do těchto uliček zavítat. Stačí jen odbočit z jakékoliv nové ulice. Právě tady, uprostřed supermoderních nákupních center, bulvárů, ulic plných restaurací a obchůdků, lze na chvíli najít starou městkou Čínu. Miniaturní domečky nalepené na sebe velikostí menších garáží až po psí boudičky, kde obyvatelé nemají ani vlastní záchod, a i v dnešní době navštěvují jeden pro celou ulici (což je pro turistu velice komfortní a ojedinělá záležitost :)....). Uličky plné každodenního života, zeleniny, jízdních kol, dětí, krámečků a starých lidí posedávajících na ulici.

Samozřejmě bych měla zmínit navštívené Zakázané město, Letní palác, Chrám nebes (a dalších mnoho chrámů a parků), ale naše soukromé pocity jsou asi takové - je to krásné, červené, zachovalé, ale všude jsou taková mračna lidí, že si atmosféru samotného místa člověk nemůže vůbec vychutnat. Je nutné se ozbrojit trpělivostí, a pokud jsme chtěli vidět i něco z muzejních kousků nebo nahlédnout do okna paláce, museli jsme si vystát frontu zájezdních čepičářů a poslušně postupovat v rytmu příslušníka hlásajícího pokyny k prohlídce do megafonu. Nepočítám hlasité píšťalky průvodců shánějící své ovečky a nepokryté fotografování Čínanů nás samotných, protože i my běloši jsme pro ně zajímavá atrakce. Nicméně když jsme se naladili na notu Číňana, měly prohlídky alespoň vtipný ráz :).

Po všech těchto davových rytmech jsme byli tak znaveni, že jsme se rozhodli připlatit si trošku korunek a se skupinkou šesti dalších bělochů jsme se vydali na výlet na „utajenou" Velkou zeď. A vyplatilo se! Najatý dědek průvodce jakmile viděl náš minibus, odhodil lopatu s uhlím, prohnal nás hodinovou procházkou po kopcích v blízkosti Beijingu a ukázal nám vstup na neopravenou, původní Starou zeď. Dvě hodinky jsme se mohli - sami! - procházet po ruinách samotné zdi a kochat se atmosférou rozlehlostí kopců a nekonečného kamenného hada. A ještě jsme dostali oběd! Úplný výlet na Karlštejn :)

Nutno přiznat, že my v Beijingu ukojili také hlad po nakupování a vrhli jsme se do nákupních center. Jen je nutné rozlišovat ta, která jsou na chlup podobná těm co máme doma i se stejnými obchodními značkami (a stejnými cenami) a najít bazary, kde je k naleznutí vše od veteše (možná kdo je znalec, odnesl by si i vzácné staré vázy či jiné poklady), přes tuny korálků, kamenů, kaligrafií, malovaných čínských sakur, ručně vyráběných razítek s typickým červeným inkoustem, tibetských šperků, všemožných cetek, po oblečení, elektroniku, a - smlouvat. Dle návodu zkušenějších z původní ceny pokusit se dostat na cenu pětinovou. Ne u všeho se nám zadařilo, a ne všechno jsme si dopřáli, bo přeci jenom naše batohy nám dovolili nakoupit si něco maximálně do velikosti ponožky :).