Žížalí.NET

8.-11.11. 2009 Dalí

Kopečkami, zatáčkami, zelenými výhledy, nad jezerem, kolem malých domečků s černými střechami, vjíždíme pomalu do nového Dalí.

Vypadáváme z autobusu jako shnilá jablka. Zamaštění, hladoví a páchnoucí hledáme spojení do starého Dalí. I přesto, že navigace - jak najít ten správný autobus v čínštině znamená - obejít všechna možná místa ve městě a náhodně autobus najít sám - nás ten den dost vyčerpává. Pokřikující taxikáře hrdě ignorujeme. Nejsme přece žádná másla, my se tam prostě dostaneme sami...Knoflíkovi není dobře, batoh sotva vleče, a v nalezeném autobusu znova pomalu usíná. Ruší ho jen pohádka o růžovém prasátku vyřvávající na nás z palubního videa a sladká špejle v zádech od báby, která si do autobusu přitáhla celou pojízdnou cukrárnu.

Dalí - vystupovat! Pět čínských pasažérů se cpe do dveří a v chumlu na sebe pokřikují, kdo tam byl první! Nakonec ze dveří vypadnou všichni stejně a my se ocitáme na rušné uličce starého města, plné čínských hadrů. Uff....kde je ten odpočinkový kout světa uprostřed staré dobré Číny?

Prodíráme se „textilní uličkou" a hledáme tichý hotel. Po více než týdnu hlučných nocí je to ještě s neplesnivou místností jediné kritérium, které požadujeme. Na konci ulice, u západní kamenné brány starého města, takový jeden malý, čínský, nalézáme. Dvě pubertální dcerky nám během vzájemného chichotání ukazují pokoj a přinášejí horkou vodu. Pochichotávání jim vydrželo další dvě hodiny a zesílilo vždy, jakmile se přiblížili k našim dveřím. „Co je na nás tak vtipného????" (snažím se Knoflíkovi vysvětlit pubertální stavy mladých dívek, ale po hodinové debatě se dostáváme na nulový stav věci, takže to vzdávám). Vybalujeme z batohu veškeré špinavé prádlo a psychicky se vyzbrojujeme na jeho předání ve voye, kde žádáme o službu vyprání. Dle našeho předpokladu jsme po zavření dveří od pokoje způsobily salvu nezřízeného smíchu, který pokračoval až do fáze „věšení prádla". Do dnešního dne se přeme o to, která část našeho šatníku způsobila největší veselí! :)

Dva dny se potulujeme po starém městě, posedáváme na terasách restaurací, vyhříváme si nosy na sluníčku, popíjíme yunnan kávu, milk koktejly a mícháme turistické večeře s klasickými čínskými mističkami v zapadlých garážích. Pojem zapadlé garáže však není v tomto hojně navštěvovaném hnízdě to pravé pojmenování. Turista je cítit v každém koutě dlážděného starého centra, a nakonec zjišťujeme, že „bílá hospoda na místním Staromáku" vyjde i na levnější peníze. Od té doby z nich nevystrkujeme nos. Po celodenním vysedávání s wifinkou, kdy se nás za celé odpoledne obsluha ani jednou nepřišla zeptat, zda si něco nepřejeme, občas odběhneme na pečené brambory s chilli k paní přes ulici. Za 9 korun nejlepší pochoutka v papírovém kelímku! Kdo chce zažít super pálivý gastronomický zážitek, doporučujeme křižovatku mezi severní a západní bránou!!

Třetí den ráno hodnotíme, že sluníčka bylo dost, balíme batohy a vydáváme se na autobus směr další turistické místo, Lijiang. Naše cesta končí za městem, kde zjišťujeme, že v čínských symbolech nejsme schopni ten pravý autobus stopnout, a jdeme se poradit do turistické kanceláře. Tam nám slečna s politováním oznamuje, že veškeré autobusy jsou pro dnešní den obsazeny. První pohled do očí a vidíme stejnou obavu: „to se holky v hotelu zblázní smíchy". Taky že jo! Objednáváme si ten samý pokoj, holky se trhají smíchy, a nám, když jsme viděli, že po nás ani nepřevlíkly povlečení, sklapla čelist. Znamená to, že Číňan po hostech nepřevlíká v žádném hotelu??

11.-14.11. 2009 Lijiang

Čínský noční kolotoč, Matějská, cirkus a Karlštejn. Krásné staré spletité městečko dřevěných domečků, svítících lampionů a vodních kanálů. Ve dne zelené, v noci červené. Plné restaurací, hotelů a čínských turistů! Bělocha pomalu nevidět...Restaurace jsou drahé, uličky přeplněné, centrum hlučné s nočními discotékami.

• Číňan miluje hluk. Rámus, rambajz a kravál! Při hluku odpočívá. Rád si zpívá. Zesiluje si mobilní telefon, přehrává si hudbu, pouští skladby ostatním. Upoutává pozornost na své zboží křikem, automatickým megafonem a hlasitou hudbou. Televizi pouští na maximum, rádio v autobuse buší do ušních bubínků a rád se zdržuje v obchodech s domácími reproduktory.

Po sedmé hodině večer Lijiang žije zpěvem a hudbou. Kde jsou ty časy, kdy návštěvníkům restaurací do uší vyzpěvovali jen sličné Naxi dívčiny zvoucí procházející do svých restaurací! Dnes si každý host vychutnává svého zpěváka u svého stolu. Zpívající Čínani, tančící Čínani. Zábavu vykonávající personál každé restaurace se snaží svým hlukem upoutat pozornost právě na svou provozovnu. Desítky zpěváků s mikrofony a reproduktory na zádech, co vám „mrouskají" do ucha právě tu jejich milostnou píseň k opečeným bambusovým larvám. Rozvášnění romantici vysedávající v otevřených oknech hotelů, vyzpěvující do světa svou radost ze života. Speciální hudební bary jeden vedle druhého. Organizovaní turisti opití tvrdou kořalkou bušící dřevenými špalíčky do stolů, aby všem ukázali, jak super se baví!

A tak ve večerních hodinách procházíte městečkem svázáni do jedné hlučící pavučiny...

Jeden večer se účastníme jízdy na labutích, proplétáme se mezi opilými, zábavy chtivými Čínany a hledáme tišší kout, kde bychom si vypili svá dvě piva za 30 juanů. Jedno takové místo existuje...Jmenuje se Prague café a najdete tam relativní, na místní poměry, božský klid. Protože v kavárně je zakázáno kouřit a hrát karty, vnitřek zeje prázdnotou!

Naštěstí pro nás, policejní ochrana každý večer dohlíží na přesně stanovenou zavírací dobu všech restaurací, a ve tři čtvrtě na dvanáct - přesně! - se po celém městečku rozhostí noční klid...Nádhera...Vyndáváme špunty z uší, vypínáme film, zapínáme dečku v posteli a ukládáme se k spánku.

V temném koutě zapadlého špinavého tržiště objevujeme nudlový „fast food". Protože rozpočet každý večer padne na dvě piva před spaním, občerstvujeme se "U Pandy se synem Ptákem", co celý život jezdí s nudlemi. Nudle s chilli, sekanými kuřecími pařátky, opečené brambory s mátou, cola z postfixu, ředkev jako salát. Paráda za 30kč.

Čekáme na prodloužení víz a v hotelu si pouštíme české filmy „Co je to tady za hnusnou máničku? Dejte mi dvastapětku! Mámo, to jsou panorámata. Tak se mi zdá, že mé království nepatří právě do tohoto světa. To bude horor!"

Čínská víza prodluženy! Můžeme znova nasedat na labutě - prodloužená jízda, prodloužená jízda... :)

Oslavujeme domácími, pěkně mastnými "řevnickými" chipsy z trhu a druhý den máme pěknou s......

15.-16.11. 2009 Shangri-la, Zhongdiang

• Shangri-la - pozemský ráj, permanentně šťastná země, izolovaná od vnějšího světa. Lidé žijící v Shangri-la jsou téměř nesmrtelní, žijící dlouho za normální délkou života. (Místo mýtické, smyšlené, v románu Jamese Hiltona Ztracený obzor pravděpodobně označené dle tibetského města Shambala).

Novodobí Čínani označili město Zhongdiang tímto názvem možná v rámci zvýšení turismu, nicméně se říká, že takové místo zde skutečně naleznete (a i jinde na světě ;)...)....A možná je to tak...Každý, kdo přijede z Lijiangu, tady musí mít pocit, že našel Shangri-lu.

Město je tiché, vlídné a poklidné. Původní dřevěné domky ve starém centru jsou „malým Lijiangem" a čínský turista je jen mírným beránkem posedávajícím u grilovaných špejliček. Na kopci se v zapadajícím slunci blýská zlatá modlitební věž a do uliček vrhá třpytivá prasátka. Ráno, když si člověk trošku přivstane, u ní může zahlédnout místní, jak točí věží jako obrovským mlýnkem s ranní modlitbičkou.

My jsme tuto podívanou mohli shlédnout, aniž bychom si zrovna na tuhle příležitost řídili budík. Stačilo vstát v půl šesté ráno, zabalit si batoh a vydat se na autobusové nádraží, kde jsme po hodině čekání vybojovali místa v jurtáckém autobuse směr „západ". Poskládali jsme se mezi pytle a krabice, a před osmou hodinou jsme vyrazili do hor. Asi po deseti minutách jízdy jsme však zjistili, že jsme zapomněli v hostelu pasy! „Zastavte, prosím!" Ukazujeme řidiči a ten nám hbitě strká pytlík na zvracení. Špatně nám sice není, ale tlučeme hlavičkami do silnice, když si chytáme taxíka zpět do města. No co, zřejmě jsme dostatečně nenasákli blahodárnou náladu!

Po mučivé zkušenosti z předešlého dne, kdy jsme za 60 juanů strávili noc v dřevěném hostelu na letních pryčnách s tenkou dekou v teplotě 0C a méně, a kdy nám rozjaření Čínani zpívali celou noc své lidové písně, jsme se na druhý den uchýlili do hotelu Noah. Teplá klimatizace, zasklená terasa na sluníčku, konvice na pokoji, čerstvé buchty k snídani, koupelna s teplou vodou, wifi, milé slečny, rozšafné štěně a grilované špejličky na náměstí. Strávili jsme poklidným nic neděláním celý den. Shangri-la :).

Navečer procházíme městem, slunce zapadá a dělá se pěkná zima. Kam půjdeme na večeři? Všechny restaurace s otevřenými dveřmi nejsou zrovna útulné a táhne z nich zima. Přece nebudeme sedět u večeře v pérovkách a rukavicích jako Čínani?

• Není nám úplně jasné, kam až dosahuje hranice Číňanovi tolerance vůči zimě. Čím déle jedeme a čím větší je zima, jsme otužilejší nejen my, ale i Číňan. Z naší strany se však jedná o nucené přizpůsobení se místním podmínkám, u Čínana je to snad osobní masochismus. Říká se, že po celé Číně se topí pouze „nad čarou" - tzn. vláda namalovala na mapě lajnu a kdo má štěstí a bydlí nad ní, má ve státních bytech zabudované topení. Níž ani ťuk. Tam Číňan vysedává ve své garáži a jen si přiobléká kusy oděvu. Když je opravdu zima, vytáhne lavór a hřeje si ruce a nohy nad žhavými uhlíky. V lepším případě si pořídí elektrická kamínka s roštem nahoře, kde si zároveň opéká oblíbený párek a brambory s chilli. Turistovi v hotelu vychází vstříc alespoň elektrickou dečkou do postele, která je sice fajn, ale abychom v pokoji nezmrzli, nasazujeme na noc čepici a nos máme opečený jako kukuřici!

Za vitrínou na křižovatce vidíme ve slabém světle svíček bělocha v krátkém tričku. Tak ten už cestuje opravdu dlouho, nebo se uvnitř topí! No vážně! Uprostřed restaurace jsou kamna. A funkční! Vstupuje Číňan a kouká na ně ještě víc udiveně než my! Otevíráme červené yunnanské víno, to se musí zapít :)