Žížalí.NET

31.10. - 1.11. 2009 cesta vlakem a autobusem přes Kunming do Jinghongu

Další přesun. Mám pocit, že se stáváme profesionálními Běguny v čínských vlacích. Bravurně kupujeme znakovou řečí a obrázkovou metodou nejen správný vlak, ale i tu správnou postel (je lepší mít jednu postel dole a jednu nahoře - i přesto, že ta dolní je o 25Kč dražší! :O - ale za vyhození z kopýtka si máme pak kam sednout a kopa Číňanů pod námi nehraje celou cestu karty). Vsuvka - postel „dole" = znak T s věšákem a postel „nahoře" = znak hranaté ruské F :) ....Dokonce jsme si zakoupili hrneček z víčkem a nejlevnější čaj a stejně jako všichni ostatní, co pět minut doplňujeme energii z horkého nápoje a čínských nudlí. Instantní nudle forewer! Jen si do nich jako Rus nekydáme majonézu a jako Číňan párek z igelitu.

18 hodin hard bedem. Oba dva losujeme spolunocležníky, co chrápou, že přehluší rachot pražců, a ani se špunty do uší neusneme neusneme a neusneme. Po všech přežitých dormitory to je již třetí chrochtající noc a my si připadáme jako vycuclý citrón.

V poledne přistáváme v Kunmingu, v hlavním městě provincie Yunnan. Bohužel se nezastavujeme ani na oběd, protože hned přesedáme do autobusu směr Jinghong. Čeká nás dalších 10 hodin v autobuse Higer. Luxusní velké koženkové sedačky, tři čínské filmy, záchod, kouření Bambusáků na palubě tolerováno.

Tiger Číny nás převezl přes kopce do prvního ráje naší cesty. Do tepla, do města palem, květin, šarlatánů a kouzelníků. Před půlnocí se ubytováváme v tichém, mírně zašmudlaném hotelu, a vydáváme se na lov večeře. Neodolali jsme letní atmosféře a uvelebili jsme se na mini stoličkách na chodníku, objednali si od pojízdného kuchaře každý pár špejliček (1 špejle = 1 juan) a pomlaskáváme si jako ostatní na kuřátku, na tofu, opečených bramborách a mladé cibulce a to vše řádně potřené v chilli. Začínáme mít plechovou hubu a závislost na levném čínském pivu. (první kokrouč pod nohama).

2.11. 2009 Jinghong

LP hlásá „navštivte kavárnu Meimei". A tak jsme navštívili kavárnu Meimei. A dobře nám tak. Dobré jídlo, neomezené množství vody zdarma, wifi zdarma, a Steve, co projel Čínu křížem krážem, založil kavárnu, a hodinu nám vyprávěl o místech, která jsou krásná a nejsou v průvodci. A to se nám líbí. Na druhý den plánujeme výlet do vesniček v kopcích, do džungle, mezi lidi minority Akha a Bulang.

3.11. 2009 vesnice Bada

Nejprve autobusem do městečka Menghai (tam si Žížala měří teplotu v lékárně, bo má pocit, že na ní leze nějaký kokrouč) a odtud dalším autobusem s jurťákama a bambusem do vesnice Bada, na hranici s Barmou.

V pět hodin večer vyskakujeme ve vesnici čítající cca 100 obyvatel a zažíváme situaci navozeného chaosu. Poskakujeme po návsi, rozhodujeme se, zda se ubytovat nebo jet rovnou dál, potom zmateně sháníme ubytování a nakonec zjišťujeme, že všichni vesničané líně sedí ve svých garážích a upřeně nás pozorují. Ve vesnici je totiž jen jedno ubytování, jedna restaurace, jedno náměstíčko a před tím vším už půl hodiny šaškujeme! :). A tak po půl hodině „hoteliér a majitel místního obchůdku" zvedne zadek, zavede nás do prvního patra čínské ubytovny, co vypadá spíše jako ubytovna ukrajinská, a ve skladu zboží nám ukazuje dvě tvrdé pelestě. „Sáns" za oba, říká. Jsme tak vykulení, že budeme spát mezi krabicemi zubních kartáčků a chilli omáček, že nás ani nenapadlo smlouvat! Na otázku kde je „csuo" a koupelna, ukáže na díru pod schody, a my potom tři hodiny čekáme až se všichni chlapi, co přišli z pole, umejou pod hadicí, a my se mohli jít vyčůrat. To je na celou vesnici jen jeden záchod??? Nakonec nacházíme opravdu ten jeden veřejný, na konci vesnice, ale to už bylo málem pozdě.... Mezitím si v místní restauraci - jeden stoleček a televize v garáži - objednáváme jídlo a máme na výběr pražené vosy, máčené listí, nebo vajíčko s rajčetem. Poprvé máme pocit, že v posteli nepukneme a odcházíme do kutlochu. Noc nám ještě zpříjemnila omladina, co si pod hotelem zřídila klubovnu, a do tří do rána výskali karaoke. Nám zkrátka není souzeno se jednu noc vyspat!

4.11. 2009 vesnice Manmai

Chaos podruhé. Sháníme kluky s motorkou, co by nás odvezli do vedlejší vesnice. Jako ubozí běloši jsme si mysleli, že nám každý skočí po krku, až mu nabídneme odměnu za svezení, ale nakonec to dopadlo tak, že nechtěl jet přibližně nikdo, aniž bychom vůbec něco nabídli! Jen jeden, co mu nás zřejmě bylo líto, nabídl tak vysokou cenu, že jsme ho nakonec museli odmítnout.

„No nic, jdeme pěšky". V noci byla fakt zima, jsme navlečení v tričkách a mikině a během dopoledne vše odkládáme do krátkého trička. Teploty jsou tady mezi nocí a dnem hodně výrazné. V domněnce, kolik kilometrů nás čeká, se belháme prašnou silnicí a pojídáme sticky rice a lízátko na cestu. Asi po půl hodině máváme na mini dědu na motorce a jestli by nás neodvezl do Manmai. Ochotně si zjišťuje cestu, my nasazujeme nízkou cenu, plácneme si, a už si to frčíme ve třech na čínském drakovi. Prdíme si to poloautomatem na vrstevnicích čajových políček a namačkáni na sebe jako tuňák v sendviči se kocháme nádhernými výhledy. Že my blbci to nedošli pěšky celé! Takhle jsme dojeli do vesnice před polednem a poflakovali se kolem vesnice jako hladoví psi.

Což asi i tak vypadalo, bo jsme dostali pozvání na oběd od chlapů dřevorubců, co mačetami sekali trámy na nějaké nové obydlí. Nejdřív jedí muži, pak hosté, a pak ženy. Jako předkrm pálenka, pak cigareta, pak rýže s listem, a nakonec pálenka a cigareta. Nás nasytil jenom ten list, ale co chudák dřevorubec??? Posunky se jim snažíme vysvětlit, že bychom se tu dnes večer rádi ubytovali a druhý den že vyrážíme dál. Chlapi se na sebe jen tak podívali a říkali si „tak kterej chudák je asi dneska večer vyfasuje....".

Po výletě do blízkého okolí se vracíme do vesnice a zjišťujeme, kdo by nás ubytoval. Tamtamy z oběda zřejmě dorazily k našemu hostiteli a už nás k němu odvádějí. Dřevěný dům na kůlech. V přízemí prasátka, v prvním patře lidi. Uprostřed ohniště, kolem dokola rodina, čaj a pálenka. Vlastně tak trochu jako v jurtě, jen s tím rozdílem, že k večeři se chystala krysa a na terase zobaly slepice. Opět si zjišťujeme, kde najdeme záchod a mezitím, co čůráme v jediné kadibudce na okraji vesnice, se v domečku upečená krysa „někam poděla". Tak! A teď nevíme, jestli jí snědli jako předkrm, nebo jestli jí rozkrájeli do dalších chodů...Jestli jo, neptejte se jak chutnala, my mysleli, že to všechno v mističkách je prase...

Po večeři nás odvádějí do přiděleného „dvoulůžkového pokoje"! :) Když jsme viděli ten plesnivý chlívek jako ateliér odSaudka, šli jsme si ještě na náves koupit pivo. Koupili jsme i našemu průvodci, se kterým jsme si na zítřek domluvili přechod džunglí, a který nás zároveň ubytoval u sebe doma - !? (a v noci ve skříni hrabošila myš a když ve tři ráno pochopila, že všechno mlaskání a pískání jsou plané poplachy, vrzala a kousala až do šesti do rána)

Ten večer jsme ještě nechápavě pozorovali „nemocnici lůžkové oddělení" - tři plesnivé pryčny v plesnivém domku uprostřed vesnice. Na pryčně starou paní na kapačkách a v jejích nohách sedícího smutného dědu. Další použité jehly visely hned vedle kurníku na stromě. Tak nás oba dva, aniž bychom si to museli říkat, napadlo, že doufáme, že se nám nikdy nic vážnějšího v takových končinách nestane.... Jak je to paradoxní, někdo u dveří prodává slepici a nudle, někdo si u toho popíjí pivo a někdo je vedle na smrtelné posteli....

5.11. 2009 cesta džunglí do vesnice Manxi a dále do městečka Daluo

„Jak to jenom dělají, že mají tak čisté záchodky? Úplně vymetené, žádná hovínka. To nás posílají na jediný záchod ve vesnici a přitom sami chodí kakat k prasátkům?" To ráno jsme pochopili...."Knoflíku, co tam u toho tak mlaskáš?? :) To nejsem já, to je čuně, žere ještě teplý to, co ze mě vypadlo"....To ráno čekali černý čuňata ve frontě, jak si pochutnají na čerstvé koblize. Když nedosáhli rypákem k našim zadkům, rychle budku oběhli a vrtali se čumákem mezi nohy! :O

Příhoda s prasaty nám vydržela na celé dopoledne, ale to už jsme vyrazili s klukama do džungle, abychom našli cestu do vesnice Manxi. Dvě hodiny kopcem strání dolů. Hustý les, vysoká tráva, prosekáváme si cestu mačetou a klacíkama odháníme pavouky z tučných pavučin. Čím níže sestupujeme, tím je les tmavější, zelenější, stromy vyšší, vzduch vlhčí a vůně květů intenzivnější. Žádná procházka botanickou zahradou! Pozorně sledujeme, abychom nešlápli na hada a aby se nám neomotal nějaký tlustý pavouk kolem krku. Jen ten hmyz jsme nečekali: Vždyť je listopad, kde se tady, ksakru, bere ten zuřivý roj sršánů????? „Auauau" Každý tři pigára jako kopnutí koňem a adrenalin leze z uší. Žížalu bodl jeden pruhatej hajzl do krku. „Jestli to oteče, budete mi muset nacpat bambus do krku!" Další dvě hodiny Žížala strachy mlčí - „a to na tom nebylo tak špatný", mumlá si Knoflík...

Manxi....Tak krásná vesnička uprostřed džungle! Domečky jako krabičky od sirek na dřevěných kůlech, na zelené planině, sem tam jen veselá prasátka. Jen je tady úplně vymeteno, nikde ani noha!?. Nakonec u jednoho domku vidíme dva hochy s motorkou a protože když se někdo snaží (a Čínani když neumí, tak se ani nesnaží), dorozumíváme se pěti slovíčky v angličtině co s námi. Do Hesongu, další vesnice 5 hodin džunglí, jsme průvodce nesehnali, cesta je těžká a dlouhá a většinou místní ani neznají cestu. Do Daluo, městečka na hranicích s Barmou, je to tři hodiny cesty po široké cestě. Jsme unavení jako psi. Dáváme si štamprdli místní pálenky. Chutná jako med a je řízná jako chilli. Pijeme silný zelený čaj a nabíráme síly. Nakonec se rozhodujeme, že dojdeme ještě ten den do Daluo.

Tak proto nebyl nikdo ve vesnici. Všichni jsou s motyčkami na kopci a prosekávají cestu do města. Podle toho, jak to tady rychle roste, je to práce asi nekonečná. Asi hodinu šlapeme celkem jednotvárnou cestou do civilizace a potkáváme další a další ochotníky s motyčkou. Po chvilce nás dojíždějí kluci z vesnice, a protože mají dalšího moto kamaráda, co rozváží kaučuk, nabídli nám odvoz do města. Žížala chytla trubku od barelu na sedadle a po hodině jízdy bahnitou cestou má ze zadku tři hrášky v lusku. Ještě že nás ale kluci svezli, ve městě jsme se pak ploužili jako pandy a málem jsme nedošli ani do hotelu. Na bazaru nás ještě zlákal dědek na rozinkový dort, ale co kus ukrojil, zjistili jsme jak je drahý a ještě jsme udělali scénu vesničanům. Žížala pouští nervy z džungle do dortu a pláče, protože „na ní Knoflík ještě ke všemu štěknul" Haf! A jde se spát :)....

6.-7. 11. 2009 cesta zpět do Jinghongu a dále do Dalí

Po včerejší hodinové gestikulační konverzaci „kdy jede autobus do Jinghongu" a kdy dle vývěsní tabule jede každé tři hodiny, nám Čínan stále dokola tvrdil, že nejede autobus žádný. Následně nás chtěl vehementně nacpat právě do toho, co stál za branou. Jen jaksi nepochopil naše divadelní představení, že chceme jet AŽ ZÍTRA, a že tímhle opravdu, děkujeme, nepojedeme.

Ráno, po dvanáctihodinovém spánku, se rozhodujeme jít na autobusové nádraží znova a zkusit štěstí. Jaká to náhoda! - autobus jede každé tři hodiny a tak hned do nejbližšího, směr Jinghong nastupujeme.

• Vedeme konverzaci na téma „čínské ne". Čínani tuto odpověď de-facto neznají. Jestliže se po marném úsilí snažíme z Čínana vytáhnout odpověď vyžadující delší odpověď, např. „v kolik hodin jede autobus do Jinghongu?" a Číňan neodpoví, tušíme, že buď odpověď nezná, nebo neumí odpovědět. Snažíme se tedy otázku zjednodušit na možnost odpovědi „ano-ne". Pokud Číňan odpovídá „ano", souhlasně kýve a opakuje použité sloveso jako potvrzení, že máme pravdu. Pokud odpovídá „ne", souhlasně kýve na srozuměnou, že my máme pravdu v tom, že opravdu autobus nejede" . Takže nakonec konverzace končí usměvavým kýváním hlav na obou stranách a absolutním zoufalstvím na naší straně.

Na konci města nás zastavuje pohraniční milice v khaki oblečkách s puškami za pasem a my se pomalu suneme pod sedačky v marné snaze učinit se neviditelnými. Po včerejším rozhodnutí sejít z vesnice do města, ležícího hned na hranicích s Barmou, bylo totiž ještě jedno kritérium, zda jsme se rozhodli správně - „nepotřebujeme speciální permit do této oblasti?" Jak se během kontroly našich pasů a zavazadel nakonec ukázalo, pravděpodobně ne ;).

Po třech hodinách celkem příjemné cesty minibusem přijíždíme do Jinghongu a poslední večer v tomto městě trávíme v Mei Mei kafe nad špagetami a curry zeleninou.

Ostatně u stejného stolku, ve stejném podniku, potom trávíme i následující den, kdy si kávou a dobrým jídlem zpříjemňujeme čekání na odjezd autobusu směr Dalí :)

V sedm hodin večer nasedáme do sleeper busu a během následujících 14-ti hodin získáváme další cestovatelskou zkušenost - jak přežít noční přesun v poloze „párek v rohlíku", zasunuti do regálu úzké pelesti se smradlavou dekou, páchnoucími silonovými ponožkami u našich hlav, u samovolně se otevírajícího okénka starého autobusu, v komfortně zahuleném prostředí. Aby tohle všechno člověk vydržel, musí zatnout zuby a pořádně se zašprajcovat koleny do kovových postranic postele. Jinak hrozí nejen atak na hlučné a smradlavé Číňany, ale i pád z dvoumetrové výšky během ostrých zákrut.