Žížalí.NET

9.10. 2009 Cesta Ulaanbaatar - Cecerleg

Poslední výlet. Volíme doporučené městečko střední části země, abychom tentokrát mohli okem spočinout na Mongolsko z buddhistického pohledu. Zelené pláně s barevnými Ovó (posvátná hromada kamenů, obětiny bohům), chídy (buddhistické kláštery), chrámy a mniši. Jen ta zeleň, jak jsme hned z autobusu pochopili, nevyjde. V říjnu už je Mongolsko žluté, a obrázky „živé pláně modrého nebe", které zná každý z obrázků internetu, tu bohužel, v toto roční období nenajdeme.

Zato autobus nám hned od začátku poskytuje další nezapomenutelný zážitek. Fasujeme dvě místa, ještě s Benem, dobrovolným učitelem angličtiny, který se vrací domů, do své jurty někde v zapadlé vísce, úplně v zadní části busu zahrabáni nákladem. Abychom se z autobusu mohli vůbec dostat, je nutné jako opičky přeručkovat po tyčích u stropu až k předním dveřím autobusu. Během devítihodinové jízdy absolvujeme monkey dráhu vícekrát a začínáme mít skvělý švih v rukách, až místní začínají obdivně kývat svými kloboučky. V zadní části vozu je nevýhoda víru studeného vzduchu, který krouží kolem našich zachumlaných hlav. Otužilí jurtáci se zřejmě v podzimním chladném vzduchu dusí vedrem, takže okénka jsou po celou dobu dokořán. Nacpaní ve dvou šálách, čepicích, a zimní bundě, se na sebe tiše mačkáme a cestu se snažíme přežít cumláním bonbónů.
p.s. náš nový společník se již velmi dobře naučil mongolsky, takže jsme využili toho, že pro nás přes celý autobus zakřičel „zastavte, prosím, autobus, potřebujeme čůrat". Jen tato věta zní v mongolštině hodně podobně jako „zastavte, prosím, autobus, chceme se jít podívat na koně", takže na nás, bělochy, místní chvíli koukali jako z jara :]....

Ben nám vypráví o dvouletém pobytu v Mongolsku. O jeho životě v jurtě, zejména v zimě, kdy tři hodiny denně tráví sekáním dřeva a natáčí si budík na noční přikládání, aby ráno nezamrzl v jégrovkách. O stravě, o beranech a o jeho nedobrovolném začátku vegetariánství, kdy, pokud má štěstí, zakoupí si v místním obchůdku mimo obvyklé mrkve a brambory, i kukuřici. O společenském životě, který se zúžil na občasný internet (když zrovna běží elektřina) a mezinárodní party dalších dobrovolníků (z jedné takové se zrovna vracel a podstoupil jí 100 hodin v autobuse!). Nepočítám mongolské návštěvy v geru, kdy příchozí neklepou a prostě přijdou na návštěvu když to zrovna nečekáš. Tomuto chlapci z Tennessee vzdáváme svůj hold!

Do Cecerlegu přijíždíme v osm večer a kdyby nám někdo neřekl „to je Cecerleg", mysleli bychom si, že jsme zastavili kdesi uprostřed tiché, černé pustiny. Vytahujeme čelovky, nasazujeme batohy a vydáváme se do temného čehosi, kde v dáli svítí jediný neon „Hotel". Jakékoliv město působí bez pouličního osvětlení strašidelně, z kruhového světla čelovky se vždy znenadání vynoří temná postava nebo pes a mám pocit, jako když absolvuji bojovku v temném lese.

V hotelu Sundur se ubytováváme za absolutně nejnižší cenu 10tis tugriků, a po večeři „vegetariánská polévka", kdy mi v misce plaval celý beran s jednou mrkví, jsme se natáhli na dřevěnou pelest vedle teplé trubky od topení.

10.10. - 15.10. 2009 Cecerleg, britský hotel Fairfield

Ráno měníme hotel komunistického stylu, kde se za posledních let ani nevymalovalo a na záchodě chybí něco jako splachovátko, za nově vybudovaný hotel Fairfield. Charitativní projekt britského páru NewHamů, kteří se před deseti lety rozhodli žít v Cecerlegu s projektem „pomáhejme místním najít a udržet si práci". Založili pekárnu, mimochodem ta se v rámci hotelu drží dodnes, a nezapomenutelná vůně skořice a chuť anglických mufinů dostala Fairfield do LP s glosou „nejlepší restaurace Mongolska". Yorksirdský steak s pudingem, mrkvová polévka, vegetariánský burger a jiné lahůdky, byť předmražené (přeci jen jim tam nechodí zástupy hostů), jsme si každý den rádi vychutnali. V novém hotelu, který k restauraci přibudovali dost nedávno, Knoflík celý den potil chřipku, a Žížala se mezitím motala sama po kopcích a po městečku. Není to paráda jet devět hodin autobusem, tam strávit celý týden v hotelu a jet zase nazpátek? :]

V den odjezdu na nás však čekalo ranní překvapení - asi 10cm pokrývka sněhu - a jak je Cecerleg jiný! Jak je jiné Mongolsko! Během jednoho dne si člověk uvědomí, jak to „asi vypadá", když člověk polovinu roku žije pod stanem a v jeho okolí se choulí zmrzlá stáda oveček a koně strnule stojí v ohradách pod padajícími vločkami. Jakoby v tento první den všichni pochopili, co je dalších 6 měsíců čeká a kolik zvířat to odnese....Škoda, že nemůžeme pár dní v zasněženém Mongolsku pobýt, a vychutnat si déle tuto tichou bílou atmosféru....Máme však alespoň to štěstí v polovině října vidět zasněžené planiny s bílými jurtami z okna autobusu, a na chvíli se zastavit v zasypaných vesničkách, kde slyšet je jen vrány, a kdy nad hlavami vám krouží orli obrovští. Je to srdeční zážitek, a kromě sváteční nálady, na nás padl i zvláštní pocit, že jsme ještě nikdy nezažili cestování s batohem, takhle daleko od domova, v zasněžené krajině.

Ale zpátky na zem....V Ulaanbaataru jsme si řekli, že to oslavíme jedním malým lahvovým, a ještě se zasněným úsměvem nad bílými chodníky a zachumlanými Mongoly v čepicích, jsme pomalu vstoupili do místního obchoďáku. Tam se k Žížale přimotala nějaká socka z předměstí, stačilo pár vteřin, a Žížala zůstala stát ohromena, a rozhodně bez svátečního pocitu, s otevřenou kabelkou. Jurťák s rouškou na obličeji si, naštěstí, odnesl jen sluneční brýle v koženém obalu, o kterých se domníval, že jsou peněženka, a peníze a pasy v té rychlosti, v kapsičce opomněl. (Shrnu asi takhle - je to můj první zážitek, kdy mě takhle někdo bezprostředně okradl a ještě jsem u toho tak bděle sama stála. Následně jsme ho dokonce mohli oslovit, s ochrankou ho prohledat, a neudělat vůbec nic! I kdyby měl to štěstí vzít mi něco vzít, lup okamžitě putoval do rukou parťáka, a ten v době, kdy jsme ohledávali samotného zloděje, šel v klidu do temných zákoutí Ulaanbaataru.). Pivo jsem si doma vypila s těžkou hlavou a ten hezký pocit v břiše, co jsem cely den mela, se mi najednou změnil na „a zítra jedeme pryč"....„No jo no, Žížalo, nejlepší je se na to vys.....", pravil Knoflík :].

16.10. Ulaanbaatar

Odpočíváme a chystáme proviant do vlaku [hele, nejdojdem si pro pivo?]