Žížalí.NET

MONGOLSKO

19.9. 2009 Rusko - Mongolské hranice

Byla zima jako v Rusku, nasazovali jsme čepici a rukavice a domlouvali s pohraničníkem možnost nechat se převézt přes hranice jakýmkoliv autem, protože pěšky hranici přejít nelze. Naštěstí poslední mongolští obchodníci se zeleninou kývli na nabídku 500 rublů (zdejší běžná cena) a že nás odvezou až do prvního města, Bajan-Olgii, cca 3 hodiny jízdy. Zvesela jsme nasedli do přecpaného auta a už během půl hodinky jen přes hraniční pásmo jsme si říkali, jestli to v této poloze další tři hodiny vydržíme. Na mongolské straně nás této otázky ovšem řidič rychle zbavil, bo prohlásil, že do Olgii nás rozhodně nevezme a ať navalíme 500 rublů. Přituhlo, byl sníh a led, začalo se smrákat a za hranicemi nás čekala jen tma a vlci. Padla na nás hrůza a vztek. Naštěstí jsme přemluvili řidiče kamionu, který jako opravdu poslední překračoval hranice, a do Olgii nás odvezl. Předcházelo tomu však vzteklé dohadování s Mongolem, ruské nadávky z jeho strany na naší osobu a agresivní přetahování se o batohy. Protože jsme pochopili, že jakmile Mongolovi peníze nezaplatíme, bratři pohraničníci nás nepustí za bránu, 500 rublů jsme vysolili.

Jakmile jsme nasedli do temné a vyhřáté kabiny kamionu, ruply Žížale nervy a další hodinku potichu plakala do polštáře. Čeká nás v Mongolsku zima a příšerní Mongolové? Nemáme to otočit a jet rovnou do rudé Číny na dobrou kachnu a oříšky? ....To už nás ale teplo vozu pomalu ukolébalo, Žížala usnula a o půlnoci jsme vystoupili na okraji temného města Bajan-Olgii. Žádné osvětlení, žádné ulice, jen tma a obrysy kozích chlívků. Do centra tou dobou žádné auto nejelo, přijali jsme tedy pozvání do motelu řidičů kamionu. „Náš" řidič do hliněného chlívku ani nešel a ustlal si rovnou v kabině. My ostražitě vstoupili do malých nízkých dvířek, kde na nás zvesela volal Jura a už nám naléval vodku. U kulatého stolku jsme nakonec přijali čaj, hrušku, bonbóny, sýr a klobásu a v pozdějších hodinách, kdy chlapci do sebe klopili jednoho stachana za druhým, i medovinu pro uvolnění. Žížala, s nervama ještě na hranicích, vytáhla i poslední slivovici. Naštěstí chlapcům zavřeli poslední obchod s lihovinami, takže kdo neodpadl zmožen - a oděn - do postele, dostál za pomalého střízlivění u dohořívajících kamen do pozdního rána. Nakonec jsme si i dobře popovídali, jazyky se rozvázaly a všemu jsme si rozuměli :]. Do železné postele jsme zapadli ve tři ráno. .... Od pěti hodin na cestě s ukončením ruské pitky, to byl opravdu velmi náročný den!....

20.9. 2009 Bajan - Olgii

Ráno jsme, za pomoci ruského ředitele mongolské konzervárny, který nám mimochodem včerejší odvoz a přespání pomohl zorganizovat, v centru našli hotel (Bastau - nesvítí světlo, netopí a neteče teplá voda) a těšili jsme se, jak si odpočineme. Abychom ten den uspokojili i žaludek, a potěšili svou duši alespoň teplem do žaludku, vydali jsme se na bazar. Tam jsme u směnárníka zahlédli Mongola, kterak si mění naše ruble ze včerejšího večera a už jsme na něj chtěli skočit s nožíkem rybkou!

Tu se před námi ale objevil veselý muž, který se s námi dal do řeči (jako jeden z mála mluvil rusky) a doporučil nám přítele, který má auto a se kterým bychom se mohli vydat na náš plánovaný výlet. Za řidičem jsme na bazaru hned zašli, dohodli první cenu a na obědě jsme si říkali, že Mongolsko se od této chvíle snad začne vyvíjet lepším směrem. Na bazaru jsme potom zjistili cenu konkurence, Amana jsme při druhém vyjednávání o ceně dostali na místní minimum, a začali se těšit na zítřek. Odpoledne jsme v rámci příprav zjistili info o potřebném permitu do národního parku a na bazaru se na nás nalípla Irena, žena to z Německa, která by se s námi na výlet ráda svezla. Pro ušetření dolarů a pro možnost anglické konverzace (učitelka angličtiny), jsme se rozhodli, že Ajrýýýn vezmeme do přírody sebou.

21.9. 2009 Tsenger, cesta do n.p. Tavan Bogd

Ráno je chladno, mrazivo, ale jakmile vyjde sluníčko, všechno se začne třpytit a teploty můžou dosáhnout okolo 15C. Naše výletnická partička s novým zmateným členem Irenou, se vydává do Tavan Bogd. Kupujeme proviant na pět dní, Aman odstranil sedačky v autě, abychom se mohli v noci vyspat, obstarává velký hrnec a vařič („vařič jsem nesehnal, ale mám letlampu") a vyrážíme z města. Hned za centrem, kdy jsme projeli jediným semaforem ve městě, končí asfalt a potom už tři hodiny drncáme UAZem 452 po prašné cestě mongolskou pouští do města Tsenger, vstupní bránou do parku. Tsenger je město divokého východu. Koně přivázaní u saloonu, levné guanzy, rychlí motocykloví oři a prach za uhánějícími kopyty kobyl. V levné místní jídelně si dáváme studené nudle s beranem, naučeným hmatem vybíráme všechno smrduté maso a posíleni se vydáváme dál. U samotné brány do parku od nás mladá slečna vybírá 3000 tugriků za vstupné a potom už se jenom kocháme krásným údolím lemujícím podzimními modříny okolo chladné řeky. Krajina je šedá, ale modravé nebe a žluté stromy dodávají všemu nádech zlata.

Odpoledne táboříme u řeky blízko jurty, připravujeme si dřevo na oheň a ingredience k večeři. Irena se projevuje jako muž neandrtálský, libuje si v tahání těžkých kamenů a staví neuvěřitelné ohniště. Pochopili jsme, že výlet si Žížala užije se dvěma muži, a tak jakožto jediná žena výpravy připravuje pokrm. Čínské nudle s rajčaty, osmažené s vajíčkem. Navečer se vrací muž jurťák domů i se stádem koz a drzým způsobem si žádá dolary. Humor a následná ignorace ho však jen povzbuzuje do agresivity a tak se začínáme dohadovat, za co bychom mu měli dolary vyplatit. Když se diskuze začíná obírat hrubým směrem, popadne Žížalu nerv nastartovaný na všechny mongolské muže podnícený vstupem přes hranice, a ostrým hlasem žádá Amana, aby „pánovi domu" vysvětlil, že žádné dolary od nás nedostane!" Aman vykouzlil kouzelné mongolské slůvko, pán jurty jakoby mávnutím proutku otočil ve své náladě a už nás zval do jurty na čaj. Žížala, rozzuřena místní chátrou řekla, že na čaj nejde, a tak se Knoflík vypravil na pánskou jízdu do jurty sám. Holky „poklábosily" u ohně, popily čaj, a to už se Knoflík vrací a společně diskutujeme nad nevyzpytatelností vzniklé situace. Z jurty, kde Aman přespává, se potom do pozdní noci ozývá radostný smích. My se snažíme poskládat v autě a nezmrznout.

22.9. 2009 n.p. Tavan Bogd, jezero Hurgan nuur, Hoton nuur, rodina Kavitaj

Na obloze se honí mraky, jsou černé a šedivé, a místy vykukuje modrá obloha. Vše je magické a tajemné, jako jezero Hurgan nuur. Je tmavé jako černé zrcadlo a kolem krku má oranžový límeček. V jeho černé vodě se odráží vrcholky bílého Altaje. Působí starým, moudrým, strašidelným dojmem.

Jezero Hoton nuur je naopak bílé jako svatební krajka, na břehu světlých písečných pláží rostou modříny bizarních tvarů a jezero působí hravým dojmem. Na hladině plují labutě, u pěnivého břehu se koupe červený koberec a kdyby nebyla zima jako v řiti, člověk by si řekl, že takhle nějak to vypadá na koupačce v ráji.

My se vydáváme kamenitou cestou, brodíme se řekami, zdoláváme výmoly až na konec tohoto jezera, kde se těšíme na požitek z horkých přírodních pramenů. Cestou však potkáváme místní postarší cestovatele v džípu, kteří nás ale od cesty zrazují, že cesta samotná je dost rozbitá a u pramenů není ani človíčka, kde bychom se mohli ubytovat. Pouze opuštěný jurtový kemp, kam se nám vůbec nechce a Amanovi se nelíbí představa vlastní jízdy. Irena tedy ustupuje názoru většině, a vydáváme se zpět k jezeru Hoton nuur.

Tam, u břehu pod modříny, se jdeme seznámit do jurty s poptáním se, zda bychom se v jejich blízkosti mohli utábořit a přespat. Početná mladá rodina je velmi veselá a naší návštěvu bere jako vtipné divadelní představení, a hned po společenském čaji domlouváme přespání celé naší skupiny u nich v jurtě s tím, že jim za odměnu k večeři uvaříme špagety. Samotné vaření je zážitek pro kuchařku Žížalu a jídlo je naopak veliký zážitek pro mongolskou rodinu. Celou dobu se doslova válejí smíchy nad svými hláškami nad jídlem, kterým nerozumíme (ale dovedeme si je představit) a nakonec se projevují jako velmi zdvořilí hosté a všechny své mističky, až na jednu, která putuje do kredence pro Pána Boha, vylizují až do dna. Večer, když už se venku snesla tma, a okolí jurty prosvěcují jen tisíce svítících očí beranů a koz, se snažíme nad nekončícím čajem a ajranem, vzájemně se dorozumět. Kde nestačí slova, stačí příjemná nálada a do pozdní noci se smějeme nad ukázkami domácích prací a nad nešikovností nás bělochů. Usínáme ve spacáku na zemi jurty, kde jak zjišťujeme, se netopí pro pohodlí lidí, ale jen v době vaření, a nad ránem klepeme kosu. Tím, že se choulíme do prapodivné housenčí peřiny, drkotáme zubama a celou noc se převalujeme, a oni si prostě vysvlečou jednu vrstvu oblečení, zalehnou po dvou lidech do jedné postele a celou noc se ani nehnou, jsme si ráno vysloužili další várku smíchu směrem k naší výpravě.

23.9. 2009 Na druhé straně jezera Hurgan nuur, blíže čínským hranicím

UAZík přejíždí dřevěný most nad řekou mezi jezery Hoton nuur a Hurgan nuur na druhou stranu, blíže kopečkům Altaje, blíže čínským hranicím. Je chladno, zataženo, ale zbloudilé sluníčko k nám na zem vysílá občasné hřejivé paprsky. Tím vzniká krásné zvonkové světlo a i přesto, že krajina je, kromě hornatého pozadí, spíše jednotvárná, šedivá a placatá, vše vypadá neuvěřitelně a snově. Projíždíme kolem dřevěných chlívků hraniční milice, brodíme se chladnými řekami a zastavujeme u větší louže, na které plují labutě, kolem se pasou yaci (nebo taky chlupaté krávy) a nad námi létají obrovští ptáci orlího typu. Připadáme si jako na safari a od auta se vzdalujeme automaticky potichu, abychom nevyrušili to přírodní kouzlo, které se kolem nás tak samozřejmě rozprostírá.

Zastavujeme u jurty pod kopci, prosíme, zda bychom u nich mohli dnešní noc přečkat, a vydáváme se na pěší výlet na kopcovitou planinu pod Altajem. Rodina se třemi synky pravděpodobně nějaké turisty již hostila, proto jsme si hned na začátku stanovili cenu za nocleh. Nicméně jsou milí a u čaje se snažíme pochopit příběh, kterak si asi jejich dvouletý synek zlomil ruku nad zápěstím a doktor pod vlivem vodky mu ji tak nešikovně napravil, že od té doby je samotná tlapka nedokrvená a ochrnutá. Smutni nad realitou všudypřítomného alkoholu, stoupáme kolem potoka modřínovým lesíkem a doufáme, že se nedostaneme k čínským hranicím tak blízko, aby si nás nevychutnal nějaký horský pohraničník. Procházka byla krásná, rozhled z kopečků do kraje průzračný jako ledová voda a jediný, kdo si nás vychutnal, byl zuřivý hlídací pes u blízké jurty. Abstraktní obraz v přírodních žlutavých barvách krajiny vytvořil projíždějící koňák se sytě růžovou mongolskou ušatou čepicí. Proklusal kolem nás jako marnotratný veselý paša. Jiný mongolský mladík s dalekohledem, kterým z kopečku u mohyly sledoval své stádo jaků, si do kraje pro radost a pro dobrou pastvu svých oveček, prozpěvoval mongolské písně, a nám se z té melodie pod širým nebem rozezněly všechny krevní destičky.

Rozechvělí na duši jsme se vraceli zpět k jurtě a tam už na nás mával otec od rodiny s nožem v ruce, že na naší počest jde píchnout kozu k večeři. Ireně vstaly všechny vlasy na hlavě a jako trénovaný vegetarián se vydala na další procházku do kraje. My s Knoflíkem jsme byli velmi zvědaví, jak se taková koza z pastvy dostane až na talíř a po pravdě řečeno, začali jsme se těšit i na opravdu čerstvé maso do žaludku. Překvapilo nás, jak málo masa z tak velké kozy zbude pro vlastní jídlo a že většina objemu tvoří nafouklý žaludek s tunou trávy. Že se dříve, když ještě v jurtách neměli nádobí, veškeré maso naházelo do toho velkého vymytého žaludku a nad ohněm se v něm maso vařilo? To už jsme samozřejmě nespatřili, maso se vařilo ve vodě v obyčejném hrnci, játra a srdce se opeklo na kamnech a zbytek masa se rozvěsil po vnitřním dřevěném hrazení jurty pro další zpracování (Irena později nesnesla ani tento pohled do „ledničky" a spala v jurtě u prarodičů, kde na ní čekaly sušené kosti pod postelí :]). Pečené vnitřnosti jsme slupli hned, na maso jsme museli s kručejícím žaludkem čekat až do brzké noci. Dobu čekání nám zpříjemnil bratr s dvoustrunnou dombrou (malá dřevěná kytara), kdy jsme u svíčky (rozbitý akumulátor solárního panelu) zpívali mongolské a, „Hudební ucho nám odpusť", i české písně. Koza byla bez zápachu, maso měkké a ovar jako od prasátka. Chuť byla velmi přírodní, maso ničím neochucené a celý pokrm na tácu uprostřed stolku mezi námi a rodinou, byl cítit jedinou přidanou ingrediencí, a to čerstvou cibulí. Mužové velkým nožem oddělili maso od kostí a ostatní si dle chuti vybírali své kousky masa. My s Knoflíkem libové červené maso, zbytek rodiny se popral o tučné tlusté beztvaré kousky. Po středověkém obžerství jsme hned cítili, jak se nám rozlévá teplo do žaludku, začínají se nám klížit víčka a pochopili jsme, že na zelenině by Mongol v zimě zemřel. Rozložili jsme si postele, karimatky, a pak jsme si teplo z masa posílali do spacáků až do hodiny rozbřesku, kdy už jsme zase klepali kosu. V nižších vrstvách jurty zkrátka táhne od země, Mongol na posteli má určitě mnohem větší teplo než smrdutý turista...

24.9. 2009 Jezero Dayan nuur, ve chlívku chrchlajícího stařešiny

Asi jediná věc, která nám na životě v geru není úplně jasná, je záchodová kultura. I ten Kyrgyz si u jurty na léto postavil kadibudku, ale Mongol nemá v blízkosti svého příbytku nic! Každé ráno tedy řešíme problém, kam se na pár minut uchýlit. Když se někoho z rodiny zeptáme, vždy s úsměvem rozpřáhne ruce do širokého okolí, .... ale když v blízkosti jednoho kilometru občas není ani kámen nebo strom.....? Kam a jak potom všichni chodí, když jsme nikdy nenatrefili na papír, ani na žádnou hromádku? Každopádně začínáme si zvykat na hezký výhled do kraje a věštit tak dobře svou blízkou budoucnost :].

Od jurty Píchlé kozy (Tří synů) jsme hned z rána vyrazili na poslední tábořiště pod dalším altajským kopcem u jezera Dayan nuur na čínské straně, a protože začínáme být z noční zimy unavení a nevyspalí, klepeme na dvířka dřevěného chlívku, ve kterém doufáme, že by se teplo mohlo udržet lépe než ve stanu. Dřevěné sruby s vyplněnými spáry bahnem, placatou hliněnou střechou a vysokým tenkým komínkem, vypadají zvenku trochu jako psí boudy, ale uvnitř je opravdu příjemnější teplo a mongolský barevný interiér udělá z budky hezký domeček. Občas místo skleněných tabulek v okně igelitový pytel a na podlaze místo prken plastový ubrus, plechová konev na čaj, kovové postele, kamna a komoda a to je tak vše, co kromě koberečků a nezbytného nádobí taková rodina vlastní.

Právě tato byla velmi početná, ale zdálo se, že velmi chudá. Stařešina s velmi milou babkou a jejich pět synů s rodinami, kteří měli v blízkém okolí rozesety své boudičky. Ubytovali jsme se v tom největším, u dědka se ženou a jejich svobodnými dětmi, a celou noc jsme se probouzeli ne zimou, ale hlasitým chrchláním dědka do plechového kýble. Knoflík dal před spaním dědovi Septoletku pro potěchu hrdla a ducha, a tak nám chtěl zřejmě na oplátku udělat radost tím, jak pěkně odkašlává. Neměli jsme na něj ani zlost, bo nám děda udělal před spaním radost a půjčil nám na přikrytí obrovskou chlupatou smradlavou kožešinu, ve které nám bylo krásně teplo. Když už jsme si nad ránem říkali, že konečně usneme spánkem spravedlivým, dědek se začal v pět hodin modlit a zpíval nám náboženské písně. Poté však už sám nemohl spát a ostentativně chodil ven, kde křičel, jaká je venku příšerná zima. Vstávali jsme to ráno opravdu brzo :]. (pozn. rodina byli Mongolové kazašského původu s muslimským vyznáním. V oblasti západního Mongolska je tato menšina velmi obvyklá)

25.9. 2009 Zpět do Bajan-Olgii

Protože jsme předešlého dne byli i na menším výstupu na přilehlý kopec, byli jsme už opravdu unaveni. Rozhodli jsme se, že vyrazíme přímou cestou do Bajan-Olgii. Aman, který naší výpravu využil tím, že si přes den nasekal dřevo a vyplnil jím celý volný prostor v autě, se ještě domluvil s jedním ze synů, že ho odvezeme do města. Kývli jsme, že nám to samozřejmě nevadí, ale když nastoupila i jeho žena se dvěmi dětmi a třemi pytli čehosi,moc jsme se v sanitce už rozvalovat nemohli. Cesta ale kromě jednoho incidentu, kdy syn nám vše pozvracel kozím mlékem, uběhla celkem dobře. Po čtyřech hodinách jsme dorazili do města a i přesto, že jsme o něm před odjezdem říkali, že je to ďoura ďour, najednou se nám zdály prašné silnice s nízkými domky jako neuvěřitelná civilizace.

Hned jsme sebrali nové, u nás ne zrovna čisté svršky, a spěchali jsme do městských lázní, kam jsme se už od rána těšili, jak si dáme saunu. Nebyli jsme jediní návštěvníci, Mongol (kromě UB) nemá běžně v bytě koupelnu, takže městské lázně neslouží jako ústav pro příjemný relax, ale jako jednotýdenní povinná návštěva! U sauny však Mongol nezklamal - zaplatili jsme, svlíkli se a zjistili jsme, že Mongol ji nevytopil! A tak jsme hodinu čekali ve smrduté plesnivé díře, prali zaprášené mastné oblečení a čekali na toužebných minimálních 60C, kdy bychom se mohli alespoň ohřát. Nakonec jsme vypotili asi kýbl kozího omastku, prosmrděli dřevěnou budku jako rodilý občan, a po evropské večeři (hranolky And milktea forewer) v turecké restauraci jsme se zachumlali do studeného spacáku ve studeném hotelu.