Žížalí.NET

KAZACHSTÁN

Rychlíkem z Kazachstánu a severního Ruska -

Průlomový den naší cesty nastal na konci pobytu v Biškeku, kdy jsme odevzdali klíčky od Šuplíčku Sergejovi a taxíkem jsme odjeli do Almaty.

Večer, za podzimního deštíku, jsme vystoupili s těžkými sumkami (Tom 35kg a Peťa 22kg) na kraji města a batožinu jsme odtáhli do nejbližší gastinice levného, zavšiveného stylu. V Almatě jsme nakonec strávili celý týden, kdy jsme se opět pokusili získat čínská víza, tentokrát přes úplatek od vrátného samotné ambasády. Lenošivé městské dny jsme trávili v novém hotelu na Zelném trhu (v rámci úsporného režimu v jednolůžkovém pokoji). Navštívili jsme městské lázně ruského stylu s horkou baňou a voňavými větvičkami, hodovali jsme po restauracích a soukali do sebe nudle a kazašské sushi z bazaru před okny pokoje. Po týdnu, kdy už jsme měli zakoupené jízdenky na vlak do Novosibirsku, se konzul čínské ambasády rozhodl, že se vůbec nedostaví do svého úřadu, ač jsme měli objednaný termínna pohovor. Usoudili jsme, že Číňan je blbec, a i přes veškeré čekání jsme se rozhodli na vlak nastoupit a pokusit se víza vyřídit na poslední pokus v Ulaanbaataru.

Vlak byl z našeho pohledu luxusní (postel a WC :]...), leč úplně narvaný. A to nejen lidmi, ale zejména krabicemi, igelitkami a pytlemi neidentifikovatelných tvarů. Od Biškeku přes Kazachstán převáželi organizované skupinky pašeráků čínské zimní zboží do Ruska. Kde bylo volné místečko, tam už se kdejaký pytlík schoval. „Kolikátku máš nohu? Šup ti pod postel čtvery kopačky". Hlavní pašerák zaplatí vlakvedoucímu, ti potom společně celníkovi a kabáty, botičky, kabelky, džíny a bundy na věšácích, pod peřinou, pod jablky paní z vesnice, nikdo nevidí. Jen se nesmí celníkovi zaplatit málo, protože to by si potom chtěl přijít ještě na nějaký ten peníz za pokuty, a to se potom na hranicích stojí tak dlouho, dokud se peníze nedosypou. My jsme na takový okamžik čekali 4 hodiny a když se celník nasytil, do Novosibirsku jsme nakonec dojeli po 40 hodinách, v brzkých ranních hodinách.

Jaképak překvapení na nás v hlavním městě Sibiře čekalo - 5C s Mrazíkem. Zakoupili jsme rukavice z velblouda a skočili jsme se ohřát na kopec hranolek a velké kafe do KFC. Jaké to příjemné město :]. Odpoledne se udělalo krásné podzimní, trošku mrazivé počasí, a město jsme si prohlédli tak akorát, abychom ještě na nádraží stihli čínskou masážní sprchu a šup do dalšího vlaku směrem k mongolským hranicích, do Biisku.

V Biisku nás hned na vlakovém stupátku odchytl taxikář, který nás (po dlouhém smlouvání) odvezl do města Gornoaltajsk, kde už jsme jako poslední rychle naskakovali do nacpané maršrůtky, do končin poslední vesnice severního Ruska. Když nepočítám nepohodlí samotného minibusu, cesta byla krásná. Ruské vesnice s dřevěnými domečky ve zlatavých kopečkách podzimních lesů, říčky a mohutné řeky, a když se člověk zastavil (my bohužel jen na čůrání), krásné jiskřivé podzimní ticho. Čím více jsme se vzdalovali městům, tím byla krajina krásnější a vesnice chudší a opuštěnější. Všude Marfušky a Ivánci s těžkým životem. Poslední vesnice před hranicemi byl opravdový zapadákov, shluk dřevených domků na černé prašné planině pod zasněženými kopci Altaje - a s velkou drahotou! Protože jsme na mongolské hranice dorazili v sobotu ve čtyři hodiny odpoledne, kdy v šest večer hranici zavírají a v neděli Mongol nepracuje, rozhodli jsme se využít poslední ruské nabídky a posledních 50km jsme se na hranice nechali dovézt taxíkem. Nad poloprázdnou peněženkou jsme potom zaplakali, ale to už jsme se hrnuli k vykukujícímu pohraničníkovi.