Tibet je zeme krasna a drsna. Kdo jednou "uzavrenym" Tibetem projel, byl zasazen tak rozporuplnymi pocity, ze kazdy si z jeho cesty odvazi jeden z mnoha suvenyru - svou malou jizvu v srdci!
Pocit stisnenosti z kontrolovane Lhasy, kde mezi turisty koluji famy o odposlouchavacich zarizeni v hotelovych pokojich, a kdy se pristihujete, ze se svymi prately zacinate na ulici septat. Tlaceni v zaludku, kdyz po prijemne stravenem veceru v restauraci, kdy obsluha je tak mila a bezprostredni, ze pri sve praci tanci, vas na chodniku probodnou chladne oci cinskych vojaku. Svedeni na kuzi, kdyz jste jako turista "dostal povoleni" od sveho povinneho guida volne se pohybovat po meste.
Angličtina je jazyk mezinárodní a obchodníci, děti, žebráci, a všichni ti, kdo turistovi nabízí své zboží nebo na něj pokřikují své žádosti, si vystačí s její zkrácenou verzí. Níže uvádíme hitparádu nejpoužívanějších asijských frází, která se tak proměnila na naše nová, asijská jména: :)
Tibeťané se během svého života na svou smrt připravují a učí se jí. Díky svému náboženství ví, že smrt je jen vstup do jiného života. Do jakého, to záleží na každém dle způsobu, který doposud vedl. I v momentě, kdy dveřmi vstupují do jejích komnat, předčítají jim jejich blízcí z Knihy Mrtvých a uklidňují duši umírajícího před její novou cestou. Ta jediná po smrti zůstává a tělo se stává pouhou schránkou. V rámci zachování rovnováhy a díků přírodě, a protože v místech, kde Tibeťané žijí, je zem velmi tvrdá a většinou zmrzlá, tělo se odjakživa předávalo těm, kteří jej nejlépe využijí. Supům. Protože po celý život zvířata lidem dobře slouží, je v pořádku, když člověk alespoň po smrti dobře poslouží zvířatům.
Kromě náročné cesty z hlediska zastaralých autobusů (v Sečuánu se žádným jiným dopravním prostředkem jezdit nedá) a vysokohorského terénu, je samotná cesta náročná i díky ostatním spolucestujícím.
Žaludek Číňana, stejně jako Mongola, není zvyklý na cestování benzínovým prostředkem. Tuto skutečnost si však nepřiznává a před cestou neprovádí žádná preventivní opatření. Ráno tedy vydatně snídá a to zejména oblíbená vejce a vařenou kukuřici. Tyto těžké, místní pochoutky však v žaludku nevydrží zpravidla moc dlouho. Obvykle jsou hned po pár kilometrech vyzvraceny do připravených kýblů v uličce autobusu, v lepším případě za jízdy z okénka. Když své vnitřnosti vyprázdní většina cestujících (v Číně, oproti Mongolsku zvrací více muži než ženy), nastává poledne. Dvanáctá hodina je tady striktně dodržována pro polední pauzu. Autobus tedy staví, cestující obědvají a po pár kilometrech jízdy začíná kolotoč znova. Naše reflexy se bystří a i během klimbání za jízdy dokážeme instinktivně uhýbat před případnou konfrontací s nevítanými exkrementy. Napočítaný rekord během jedné jízdy čítá 15 zásahů do kyblíku!
Číňan téměř nikdy nevyndává cigaretu z úst, jako by k němu přirostla. Neodklepává popel, labužnicky nepotahuje. Sedí, stojí, jí nebo leží s cigaretou. Ano, Číňan kouří při jakékoli činnosti a příležitosti. Ve vlaku vleže, v autobuse v sedě, při jídle v restauraci, při práci na chodníku. Cigaretu zapaluje jednu od druhé, vajgly odhazuje, aniž by je típl. Nemůžeme mu upřít, že o cigaretu se rád podělí a naopak nechápe, že turista nabízenou pochutinu odmítne. V Číně totiž kouří úplně všichni!
„Jakým autobusem se dostaneme po sedmé hodině ráno na nádraží? To prosím pěkně žádným, první autobusy začínají jezdit až po osmé hodině ráno!" Nejpoužívanější mongolova fráze „nevím, asi ne, možná zítra" se nám začínají pěkně rozšiřovat a tak balíme batohy, choulíme se do kulichů a pěti podvlíkaček a vydáváme se na zmrzlé nádraží. Tenký led na mramorových schodech nám říká, že to je na poslední chvíli, ještě pár dní a zemřeli bychom tu zimou a hladem :). Nejsme zřejmě jediní běloši, kteří před prvním sněhem v Mongolsku prchají jako myši - přímý vlak Ulaanbaatar - Beijing je čistě „turistický". Jako tažní ptáci všichni přelétáváme do teplých krajin.
V kupíčku se čtyřmi postelemi losujeme Chrise z Dánska a Agnes z Maďarska, kteří se na svou roční cestu kolem světa vydali teprve před měsícem. Užíváme si tedy lehký pocit „mazáků" co se cestovních zážitků týče, ale když jsme se podívali na jejich batohy velikosti lískového oříšku a porovnali jsme je s našimi nafouklými vaky jako kráva, měli navrch zase oni - musíme se těch báglů po Nepálu zbavit! Jsme za blondýny, co si vozí fén na vlasy :).
30 hodin vlakem uteklo rychle, kromě tří hodin na hranicích, kdy jsme z důvodu jiného rozpětí kolejí museli měnit podvozky, a mongolského okýnka, které se nedalo dovřít, takže nám táhlo na nohy. Vzhledem k tomu, že jsme táhli na jih, nebylo to tak hrozné a v Číně už bylo celkem teplo. Jakmile jsme překročili „čáru" a spatřili první nevkusné čínské neony, začal celý vlak tleskat. Sbohem, smrdutý berane, sbohem, krutá zimo, odcházíme do jídelního vozu na první rýži! (tu si Knoflík dal, s vajíčkem, a hned se ve vlaku pokakal :)....)
Vlaková vsuvka - děkujeme všem břišním červíkům, kteří od nás v Biškeku odešli a již více jak měsíc nemáme žádné střevní potíže. Jak jsmezjistili, s nimi bychom cestování vlakem zřejmě bez společenských fópá nepřežili. Jak v Rusku, tak v Mongolsku (nezmiňuji lepší vlaky v Číně), je cestující stále nucen přizpůsobovat své potřeby pouze mimo vlakové zastávky. Jakmile se stojí, wc se zamyká! Jenže když na hranicích čekáte třeba čtyři hodiny????? :O
Milnik nasi cesty. Jsme v patem mesici naseho cestovani. Definitivne jsme opustili ruskou velmoc a zbavili se ocasu s prichuti Sovetskeho Svazu. Vstoupili jsme do zeme draku, kachen, cervenych lampionu a miliooooony Cinanu.....A to se musi oslavit! Par piv a co to s netrenovanym skoro abstinentem udela. To vam potom skoci opice ze zad primo na zabradli v Zakazanem meste :).
Svěží zelené pláně - tak o tom si v říjnu nechte v Mongolsku zdát. Mongolsko je zlaté!
Na západě žluté jako říční zlatinky, ve vnitrozemí se třpytí jako Buddhovo písmo. Nekonečná, neutěšená příroda odevzdává svou živoucí sílu a ponechává si podzimní kabát. Pod sytým, blankytně modrým nebem se krajina pyšní jako princezna v nejlepších letech. Zlatavé modříny ve slunci odrážejí lesk jehliček, které, když zafouká jemný větřík, dopadnou na vás jako elektrizující vlasy Zlatovlásky. Hravé mládě Hoton nuur se stále baví bílými krajkami na písečných plážích, ale staré a moudré jezero Hurgan nuur ve svých temných kovových vodách pomalu dává najevo, že se blíží zima, a halí se do své oranžové šály. Slunce, jako správný kapitán, se vzdává poslední, a jen na noc předává zcela svou moc do hrozných spárů Temna a Chladu. Přes den však hřeje, obléká do příjemných hedvábných šátků, a v jeho paprscích je celý svět najednou krásnější a třpytivější. Vzduch je tak čistý až voní, a v jeho průzračnosti je možné dosáhnout nekonečna. Mongolsko je jako čirá tekutina, krásná a nevinná.
Expedice 2009 / 2010
až po osmé hodině ráno!" Nejpoužívanější mongolova fráze „nevím, asi ne, možná zítra" se nám začínají pěkně rozšiřovat a tak balíme batohy, choulíme se do kulichů a pěti podvlíkaček a vydáváme se na zmrzlé nádraží. Tenký led na mramorových schodech nám říká, že to je na poslední chvíli, ještě pár dní a zemřeli bychom tu zimou a hladem 
Na západě žluté jako říční zlatinky, ve vnitrozemí se třpytí jako Buddhovo písmo. Nekonečná, neutěšená příroda odevzdává svou živoucí sílu a ponechává si podzimní kabát. Pod sytým, blankytně modrým nebem se krajina pyšní jako princezna v nejlepších letech. Zlatavé modříny ve slunci odrážejí lesk jehliček, které, když zafouká jemný větřík, dopadnou na vás jako elektrizující vlasy Zlatovlásky. Hravé mládě Hoton nuur se stále baví bílými krajkami na písečných plážích, ale staré a moudré jezero Hurgan nuur ve svých temných kovových vodách pomalu dává najevo, že se blíží zima, a halí se do své oranžové šály. Slunce, jako správný kapitán, se vzdává poslední, a jen na noc předává zcela svou moc do hrozných spárů Temna a Chladu. Přes den však hřeje, obléká do příjemných hedvábných šátků, a v jeho paprscích je celý svět najednou krásnější a třpytivější. Vzduch je tak čistý až voní, a v jeho průzračnosti je možné dosáhnout nekonečna. Mongolsko je jako čirá tekutina, krásná a nevinná.
