Seznam článků |
---|
Kazašsko - Mongolský deník |
hranice, zapad Mongolska, n.p. Tavan Bogd |
ze zapadu Mongolska do UB |
z UB do stredu Mongolska, Cecerlegu, a zpet |
Všechny strany |
26.-27.9. 2009 Z Bajan-Olgii do Chovdu
Ráno se Žížala na tvrdé dřevěné pelesti probudila s 38 teplotou a tak bylo jasné, že tento den v Olgii zůstaneme. Knoflík mezitím, co se snažila v teplotě pokoje - nižší než teplota venkovní, trochu zahřát a paralenem něco vypotit, zjišťoval možnosti dopravy do města Moron na severu Mongolska. Bohužel, cestování v této zemi je jako jízda na kajaku bez pádla, takže veřejná doprava žádná a Béďa s vlastním autem si řekl peníze nad naše možnosti. (Všechny cesty v Mongolsku vedou přes Ulaanbaatar). Ajrýn by se sice svezla s námi, ale zaprvé jsme zjistili, že po čtyřech měsících společného života začínáme mít poustevnické sklony a vetřelce z venkovního prostředí začínáme těžko snášet, tak i pro tři lidi byla cena příliš vysoká.
Druhý den ráno, kdy Ži stáhla teplotu na 36 a frkala jen kozí nudli, jsme zakoupili místečka v UAZ džípu do města Chovd, po směru (nedá se říci po silnici) to Ulaanbaatar. „Kolik nás v autě bude? 5 i s řidičem! Na zadní sedačce tedy budou sedět jen 3 lidi? Ano, určitě!". V autě nás tedy jelo 6, na zadní sedačce jsme se mačkali ve 4 (a to je na zdejší poměry ještě velmi malé číslo, Ajrýn se vezla UAZ sanitkou v 18 lidech) a šest hodin jsme se hrkali polem nepolem do nejbližšího města. Po setmění řidiči došla voda v chladiči a to byl první, a zřejmě poslední okamžik během naší mongolské cesty, kdy nám místní poděkoval, když jsme nabídli tu naší (jedinou vodu v autě).
V Chovdu nás řidič zavezl až před hotel. Byli jsme z toho tak překvapení, až „se nám zapomněla igelitka se zimními věcmi v kufru" :O
28.9. 2009 Chovd - Ulaanbaatar
Bez sprchy - jsme škrti, s kravami před hotelem, s čínskými nudlemi na pokoji, za polního ranního běhu na bazar hledat nočního řidiče s naší igelitkou (šikulka, našla se), jsme zjišťovali ceny letenek versus ceny autobusu to Ulaanbaatar. Bohužel, doba pokročila a ceny rapidně stouply, takže jdeme smutni na avtovagzál (250 dolarů letenka, 42 dolarů bus / 1 člověk).
„V kolik přesně odjíždíme? Přesně v jednu! Kolik sedaček v autobuse, tolik přesně lidí? Jak jinak! Jaká je cena? 60.000! Ostatní platí 55.000. To je cena jen pro místní." Vyjeli jsme ve tři, v autobuse nás bylo o dvacet víc a zbytek prostoru vyplnily krabice a pytle s kozama. 36 hodin hrkání po poli, přes den se mačkáme s babou na jedné sedačce, v noci se choulíme do spacáku a pak ještě jednou tolik. (více viz. Blog).
Z busu jsme vypadli jako švestky ze stromu ve tři hodiny ráno, v chaosu rychlého balení a shánění zavazadel nám někdo šlohnul igelitku (naštěstí jen s jídlem) a už se na nás lepili dotěrní taxikáři. Když jsme jim třikrát vysvětlili, že děkujeme, nepojedeme, se o nás začali v rámci konkurenčního boje přetahovat, takže jsme sbalili fidlátka a rychle jsme se odebrali do nejbližšího hotelu. Bylo nám úplně jedno za jakou cenu, toužili jsme jen po posteli a čtyř hodinkách spánku. Jen co jsme ještě v polobotkách zapadli pod peřinu, vrátil se nám nějaký rozjařený mongolský návštěvník z karaoke baru a do 7 ráno si hooodně nahlas vyzpěvoval na pokoji.
30.9. - 8.10. 2009 Ulaanbaatar
Hned čerstvě zrána ( pozn. - Mongol pracuje od deseti) jsme už stáli na čínské ambasádě. Protože jsme si zapomněli přetočit hodinky, měli jsme to taktak, abychom zjistili, že máme poslední den na podání formulářů. Od dalšího úředního dne má totiž Číňan Státní svátek a celý týden rudá Čína oslavuje a nepracuje. Během hodinky jsme, díky ti německý turisto, oběhli ubytování s batohy, vyřídili falešné rezervace letenek a vybrali peníze. Chřipka, teplota, nevyspání, únava, to vše mělo za následek, že se Žíže začaly u okénka s letenkami koulet slzy jako hrachy a chlapec začal mlátit do klávesnice tak rychle, že jsme formuláře na ambasádě podali v pětiminutovém předstihu :].
Ufff....Ubytování v guest house, v bytě s kuchyní, s čínskou sprchou, čínskou pračkou, v posteli s peřinou, kde se topí a teče teplá voda, jsme se na týden usídlili, vyhnali jsme chřipku, došli si k holiči, nakoupili si čínská trička pro radost, pro Knoflíka nový spacák (zelená péřová housenka od North Face) a celkově si odpočinuli. Jediným domácím společníkem nám byla mongolská studentka, která dohlížela, abychom se měli jako prasátka v žitě. Uklízela, a mezitím, co svému příteli z hor vařila denně beraní pokrmy (babička poslala maso poštou v balíku!), připravovala nám každé ráno nuttelu k snídani.„Jaký program máme na pračce nastavit, aby prala na 40C? To nevím, ono je to jenom v čínštině. A na jaký program obvykle pereš?. Náhodně, točím tam ředěnou vodu z kohoutku".
Ve středu jsme dostali čínská víza! Neuvěřitelný to čin po čtyřech měsících!!!!!
Nemůžeme tomu uvěřit, ale máme koupené místenky v mongolském vlaku do čínského Pekingu :] Na kachnu a na rýži a na nudle a na zeleninu a tak prostě ...... konečně na dobrý jídlo! To se musí oslavit - a to v české hospodě na Náměstí, tam totiž točej Budvááárek :]