Legenda říká, že v době, kdy Bůh rozdával svět, na Kyrgyzy zapomněl. Když se potom ozvali, dostali kus ráje.
Věřím, že kdo viděl Kyrgyzstán, na tyto věty si před spaním občas vzpomněl. Ve chvilce, kdy člověk slastně ulehá a před zavřenými víčky se mu ještě promítají jemné a syté barvy přírody, roztáčí se myšlenky jako barevná sklíčka kaleidoskopu. A taková je celá země. Stačí nehnutě sedět a pozorovat, jak se krajina mění jako střípky, jaké obrazce vytváří, každý kousek je jinak barevný a každý obrazec ve vás zanechává úžas.
Po příjezdu z Uzbekistánu jen pomalu, nenápadně, stále máte pocit, jako byste hranice ještě nepřekročili. Krajina je rovinatá, vesničky se snaží ukrýt za úzkými, řídkými, rychle rostoucími topoly a oči pořád vyhledávají žlutou barvu čerstvých lepjošek. V Oshi, hraničním a hlavním městě jihozápadního regionu, procházíte osskym bazarem jako zrcadlovým bludištěm do jiného světa. Ještě naposledy ulehnout do postele uzbecké restaurace, zapamatovat si obraz šátků na hlavách žen a už pomalu přecházíte do módu plstěných čepic kyrgyzských mužů. 
Do nitra Kyrgyzstánu pak vyplouváte jako ze zátoky útesů a na „otevřené moře země" je nutné objet členité pobřeží hranic se sousedními zeměmi. Hranice jsou tak křivolaté a složité, že se dokonce stává, že část uzbeckého území zůstalo trčet jako ostrov na území Kyrgyzstánu. Lidé jsou potom nuceni dennodenně podstupovat pasové kontroly při vyřizování běžných záležitostí. V době osamostnění republik po rozpadu Sovětského Svazu zůstalo na zdejším území mnoho Uzbeků, kteří nyní žijí pod vládou Kyrgyzů a to je jeden z důvodů, proč je tato pohraniční část nazývána jako „konfliktní".
Průvodce píše, že Osh a Bishkek, hlavní město na severovýchodě země, spojuje 11 hodin jízdy po novém asfaltu. Kdo nejel Šuplíkem, nejel tuto trasu 4 dny J. Nejen proto, že jsme si chtěli Kyrgyzstán užít a pomalými doušky jej nasát, ale protože na této trase je nutné překonat sedla ve výšce 3300 m/nm a Šuplík se jako stará kobylka drápal do kopce 10km/h.
Cestou do hor jsme doslova propluli. Nad zatopenou přehradou, vystřílenou silnicí v červených skalách, nad průzračnou modrou vodou. Kolem jezera Togtogul, v jehož tyrkysové vodě se odrážely smetanové kopce jako míchaná formelína. Jalalabádským jezerem, u jehož zelenkavého třpytu mezi prorostlou travou jsme vdechovali minerální slanost. Aslambábský vodopád, ze kterého jsme na sebe nechali padat spršku ledové vody a v Arašanu jsme se lenivě utápěly v horkém prameni hor.
Hory sami jsou bílé a štíhlé jako krásné panny a k jejich vrcholkům člověk slastně proplouvá od posledních vesniček kolem tygřích řek. Vodu lemují veliké mechové oranžové kameny a cestu vzhůru zpříjemňují - alespoň něžnému pohlaví, co supí pod těžkým batohem - tisíce malých horských pestrobarevných kytiček. Výše pak podrážky bot narazí spíše než na malou kytičku na kobylí koblihu, na rozdupaná bahnitá místa od stád dobytka, ovcí, koz a koní a v čerstvém bahně cest si člověk zkracuje těžkou cestu vzhůru poznáváním stop zvířat (nejsme žádní Vinetouové, ale vsadili bychom se, že před námi šel medvěd). Atmosféru hor kromě volně pasoucího se dobytka samozřejmě dotváří pastevecké stany, pastevci a ochotníci sami, co se kolem na svých kobylách s puškou za pasem prohánějí.
Naším plánem bylo dojít k jezeru Ala-Kol za sedlem cestou z Karakolu. Bohužel nás hned první den pochodu potkala hodinová bouře, která nám během noci zasypala celý stan sněhem, a protože jsme zkušeným okem líného hipísáka zhodnotili, že v sedle se utvořily sněhové převěje a že by bylo riskantní jej přecházet, rozhodli jsme se sejít zpět do údolí. Cestou zpět jsme ale potkali spousty ruských, nepřehlédnutelných mužů, co běhali se svými super těžkými batohy potokem v gumových pantoflích, a ti všichni nás ubezpečovali, že sedlo je určitě průchozí. Kdo by věřil Rusovi na horách, spíše jsme se utvrdili v návratu. Dnes však nad fotkami našich známých cestovatelů, kteří se motají Asií jako my, a kteří se u jezera Ala-Kol usmívají, jen litujeme, že jsme se o přechod nepokusili. Ale třeba přístě J.
Opravdovou náladu Kyrgyzstánu jsme ale dýchali na planině Song-Kol. U jezera 3000m/nm, kde v zimě teploty klesají až na minus 50C, a kde nyní, na konci sezony v září, jsme se oblékali do všech vrstev oblečení, které jsme v šuplíku Šuplíku našli. Pod krásnou modrou oblohou na 
pláních u potoka, jsme od časného rána pozorovali každodenní činnosti rodiny žijící v jurtě. Ranní chrchlání a kašlání koz, mečení ovcí, dojení krav a zvědavé oči malých telátek. Vyhánění stáda na pastvu, prohánění se koní volně pastvinou a večerní zahánění dobytka k jurtě. Sami jsme našeho souseda poprosili o zapůjčení „toho nejklidnějšího" koně a udělali jsme si malou odpolední projížďku k jezeru. Když jsme si potom cestou na Biškek splnili slib vrátit se na „malinovou planinu", kde jsme také strávili jedno odpoledne mezi jurtami, vzpomínali jsme na dny strávené u jezera Song-Kol jako na nejhezčí dny v Kyrgyzstánu.
Nejen hezká příroda ale dělá hezký Kyrgyzstán. I samotní lidé jsou do zdejších podmínek ušití tou správnou jehlou. Lidé s úsměvem, který je na horách srdečný a v jurtách pohostinný. Lidé s jiskrou v oku, kteří ví, co vám chtějí ukázat a kde se jim líbí. Ne každý člověk by si znova vybral místo na zemi, které mu „někdo vyšší" nadělil a ne každý je spokojený se svou prací po rozpadu Sojuzu, ale většina lidí i přesto miluje svůj Kyrgyzstán. Miluje svou svobodu, a svobodu přírody. Možná i proto, se tady zbloudilý turista cítí tak dobře.
Ještě se uvidíme, Kyrgyzstáne.
