Žížalí.NET

Svěží zelené pláně - tak o tom si v říjnu nechte v Mongolsku zdát. Mongolsko je zlaté!

Na západě žluté jako říční zlatinky, ve vnitrozemí se třpytí jako Buddhovo písmo. Nekonečná, neutěšená příroda odevzdává svou živoucí sílu a ponechává si podzimní kabát. Pod sytým, blankytně modrým nebem se krajina pyšní jako princezna v nejlepších letech. Zlatavé modříny ve slunci odrážejí lesk jehliček, které, když zafouká jemný větřík, dopadnou na vás jako elektrizující vlasy Zlatovlásky. Hravé mládě Hoton nuur se stále baví bílými krajkami na písečných plážích, ale staré a moudré jezero Hurgan nuur ve svých temných kovových vodách pomalu dává najevo, že se blíží zima, a halí se do své oranžové šály. Slunce, jako správný kapitán, se vzdává poslední, a jen na noc předává zcela svou moc do hrozných spárů Temna a Chladu. Přes den však hřeje, obléká do příjemných hedvábných šátků, a v jeho paprscích je celý svět najednou krásnější a třpytivější. Vzduch je tak čistý až voní, a v jeho průzračnosti je možné dosáhnout nekonečna. Mongolsko je jako čirá tekutina, krásná a nevinná.

Legenda říká, že v době, kdy Bůh rozdával svět, na Kyrgyzy zapomněl. Když se potom ozvali, dostali kus ráje.

Věřím, že kdo viděl Kyrgyzstán, na tyto věty si před spaním občas vzpomněl. Ve chvilce, kdy člověk slastně ulehá a před zavřenými víčky se mu ještě promítají jemné a syté barvy přírody, roztáčí se myšlenky jako barevná sklíčka kaleidoskopu. A taková je celá země. Stačí nehnutě sedět a pozorovat, jak se krajina mění jako střípky, jaké obrazce vytváří, každý kousek je jinak barevný a každý obrazec ve vás zanechává úžas.

Příhodnější pojmenování pro Uzbekistán by byl spíše Modrý Uzbekistán. Modrá barva, tyrkysová modř, tmavá i blankytná, to všechno jsou odstíny, které jsou tak krásné na všech minaretech, medresách a mešitách. Původní stará města, obklopená širokými zdmi jako staré pevnosti uprostřed již moderního města, dýchají modrou atmosférou. Kachlíčková výzdoba kopulí se v zapadajícím slunci leskne a posílá dolu mezi lidi modrá prasátka. A člověk si dole jen tak sedí, odpočívá v modrém tichu a říká si, jak je čas relativní. Není to ještě tak dávno, co tady za hradbami vládli chánové, po úzkých uličkách se trousili bábušky v pestrobarevných šátcích a prodávali modré víno. Dokud nepřišla rudá armáda a krutovládu chánů vyměnila za krutovládu sovětů. A modrá je krásná, ale jen v uzavřených skanzenech ještě nedávné historie.

Země, kde i dva roky po smrti Turkmenabšiho stále žije kult jeho osobnosti, jsme se cítili paradoxně nejlépe ze všech doposud projetých zemí.

Ne vždy je vše tak zlé jak to vypadá, a občas něco špatného je pro něco dobré :]. Tak nějak jsme si prožili 14 dní v Azerbajdžánu. O této zemi jsme v podstatě nevěděli nic víc, než že je tu spousta ropy, melounů a jeden národní park. Těšili jsme se, jak se někde v hotelu vysprchujeme, profrčíme Baku, vlítneme do Mekáče, počkáme na víza, a posvištíme dál.

Tři neděle jsme se hnali za světem, a v Baku si svět našel nás.

Cíl v Rusku bylo projet tuto zemi co nejrychleji a získat čas na vyřízení víz pro Turkmenistán v Ázerbájdžánu. Už za Ukrajinskými hranicemi jsme tedy Šuplíkem najeli na federální silnici, po které jsme chtěli přejet až do Dagestánu, na hranice do Baku. První týden jsme skoro celé dny trávili na silnici a říkali jsme si, že z Ruska ani nic neuvidíme. Opak je nakonec pravdou. Rusko je opravdu veliká země a my jsme alespoň letem světem mohli zaznamenat rozdíl v měnící se krajině, jednotlivých republikách, národech a samotných lidech. Díky tomu, že jsme na konci naší cesty v Rusku zjistili, že není možné překročit hranice po souši, protože hranice je určena pouze pro místní, strávili jsme v Rusku o týden déle, najeli dalších 700km navíc a ještě strávili příjemné dva dny na nákladní lodi, která nás do Azerbajždánu přepravila.

Při příjezdu na Ukrajinu ze Slovenska jsme minuli Zakarpatskou Rus. Takové hezké ukrajinské Beskydy. My ze silnice jenom litujeme, ze jsme se v nich nemohli zastavit a na dva tři dny si neudělali výlet do hor, mezi chalupy a do lesů. Říká se o nich, že to je snad jediný prales Evropy.