Příhodnější pojmenování pro Uzbekistán by byl spíše Modrý Uzbekistán. Modrá barva, tyrkysová modř, tmavá i blankytná, to všechno jsou odstíny, které jsou tak krásné na všech minaretech, medresách a mešitách. Původní stará města, obklopená širokými zdmi jako staré pevnosti uprostřed již moderního města, dýchají modrou atmosférou. Kachlíčková výzdoba kopulí se v zapadajícím slunci leskne a posílá dolu mezi lidi modrá prasátka. A člověk si dole jen tak sedí, odpočívá v modrém tichu a říká si, jak je čas relativní. Není to ještě tak dávno, co tady za hradbami vládli chánové, po úzkých uličkách se trousili bábušky v pestrobarevných šátcích a prodávali modré víno. Dokud nepřišla rudá armáda a krutovládu chánů vyměnila za krutovládu sovětů. A modrá je krásná, ale jen v uzavřených skanzenech ještě nedávné historie.
Bohužel, tak jako ve většině státech rozpadajícího se Sovětského svazu, i tady v Uzbekistánu se prezidentského křesla zhostil bývalý generální tajemník komunistické strany, a svou starou rudou rukou vládne dodnes. Prezident Karimov, již asi potřetí zvolen v nedemokratických volbách, nám na vlastní kůži ukázal jaké to je, když „to" tak bylo u nás a protože jsme byli nuceni řešit záležitosti týkající se obchůzek úřadů, bank, řešit opravu auta, víza a jiné administrativní úkony, vrátili jsme se o desítky let nazpátek a měli jsme občas pocit, že si tu z nás snad dělají legraci. Není to jen byrokracie, nekonečné obíhání jednoho papíru k druhému, veřejný veksl na ulicích, monitoring občanů, registrace na úřadě Ovir - Voldemor - Jméno, jež nelze ani vyslovit, nemožnost ubytovat se v hotelu, který se nám líbí - ale jen v tom, kde smíme, žebrání o valuty u jediného okýnka v jediném městě z celého Uzbekistánu, ale je to celková nálada země...bílá...beztvará, prázdná a chladná.
Děkujeme všem dobrým lidem, které jsme po cestě potkali a kteří svou bezprostředností a dobrou povahou byli milí a pohostinní. 
Ale jakoby bychom měli pocit, že lidé jsou tu spíše neveselí. A v každém kousku země tak trošku jinak.
V Taškentu, hlavním městě bez historického centra, kde má člověk pocit, že se nemá o co opřít a je jen vysílán z jednoho stejného konce města na druhý, se žije spíše po ruském způsobu. Ostatně v celém městě se mluví jen rusky a ve městě vládne takový kosmopolitní uzavřený prostor. Na první pohled by se zdálo, že je to moderní město. Dokud si nezajdete k jakékoliv přepážce a nenalepí se na vás chumel lidí, co nezná co je to fronta, diskrétní prostor a lepí se na vás jako mouchy na sklo. Soukromí a uctivosti se zřejmě díky Velkému bratrovi ještě nenaučili.
Mimo hlavní město je spíše znatelná vedoucí úloha žen, jejichž mužové jsou většinou dlouhodobě v Rusku na práci a jejich ženy, synové a dcery, tátu neviděli už třeba celý rok, nebo také sedm let.
Asi nejtrudnější a nejsmutnější je pohled na životy lidí v oblasti Aralského jezera, kde díky hamounění bývalých soudruhů o lepší zisky z bavlny, je nyní bez práce, bez vody, a bez budoucnosti naprostá většina obyvatel mnoha měst a vesnic. Tam jsme bohužel viděli, jak mnozí mužové všech generací léčí svůj buď ztracený nebo doposud ničím nenaplněný život. Vodka a pivo má v této části země svůj velký význam.
Bílé jsou všechny stromy, natřené vápnem. Bílé jsou skoro všechny domy za bíle natřenými zdmi. Bílá je většina aut a bílé jsou krajnice a patníky silnic. Když všechny tyto obrazy spojíte v jeden, projíždíte bílým Uzbekistánem. Od západu vyschlým a prašným. Středem černou pouští Kyzylkum a na východě travnatým a svěžím.
Kdo však neviděl mrtvou krajinu, opuštěnou lidmi a ponechanou napospas s rozpadajícími se civilizačními vymoženostmi, neviděl oblast
Aralského jezera. V mnoha análech je v dnešní době popsán dostatečně důvod a průběh největší ekologické katastrofy, nicméně nevybaví se snad napoprvé každému cizinci fotogenické zrezivělé lodě čekající na svou smrt v suchém písku? Ve městě Mujnak, kdysi bohatém ostrovním přístavu, kde ženy budovatelky pracovali non-stop v místní konzervárně a lovci ryb jim kupovali norkové límce, teď narazíte jen na desetinu obyvatel, kteří svými prosolenými pohledy žádají jakékoliv návštěvníky o napití jejich vody. Památník lodí je jen nostalgickou vzpomínkou na staré dobré časy, ale opravdový pocit z absolutního průseru jsme zažili až po nechtěném zabloudění do okolní krajiny. 150km pustiny, vyschlých koryt řek, opuštěných silnic, rozpadlých mostů a všude jen ticho, býlí, mrtvý prach snášející se za lidskými kroky jako tisi supi. A v tom se kolem nás prohnalo stádo koní... Ne u památníku, ale tam jsme teprve viděli, jakou udělali soudruzi chybu. Lidé jsou však bohužel nepoučitelní a hlavní přítok, který do moře kdysi vtékal, řeka Amurdaja, stará smutná paní, co sama ztratila dávno svou sílu, stále živí ekonomické kapsy Uzbekistánu i Kazachstánu svou úrodou bavlny....
Přítomnost tohoto místa pro nás byl doposud nejintenzivnější zážitek a přesto, že jsme od jeho návštěvy v Uzbekistánu zažili již mnoho dalšího a zdá se být již minulostí, ponechal v nás ty největší vzpomínky.
Proto pro všechno, přejeme hodně štěstí a opatrnější zítřky, Uzbekistáne!
