Země, kde i dva roky po smrti Turkmenabšiho stále žije kult jeho osobnosti, jsme se cítili paradoxně nejlépe ze všech doposud projetých zemí.
Vycvičeni ze všech hraničních přechodů, kdy se každá placatá čepice tváří jako bubák, jsme s bojovně nachmuřeným obličejem vstoupili na turkmenskou půdu. Na hraničním území jsme potom opět jako na každých hranicích strávili 3 hodiny administrativní činností, ale protože jsme zjistili, že úředníci sami mají strach vyplnit jakoukoliv bumážku, a při každém políčku, kde i vyplňované písmo úředníka je předepsané, se jim perlil pot na čele, nám jich paradoxně začalo být líto a snažili jsme se na ně být milí a povzbuzovat je k většímu optimismu. Pod budovatelskými fotografiemi Tatíčka Turkmenů jsme s předstíranou veselostí vyplňovali formuláře nad plánovanou trasou kudy přesně pojedeme, kde se budeme během tranzitu pohybovat a kde překročíme hranice. Tamóžnyju bumážku už umíme nazpaměť a poplatek za přejetí mostu z lodě na pevninu nás nerozházel. Jen jsme se do Turkmenistánu těšili na levný benzín (který tu opravdu stojí 4,50,-kč/1km), ale zato jsme zaplatili silniční taxi za ujeté kilometry v celkové výši 150,-dolarů.
Po nočním úřadování jsme vyjeli ráno z přístavu mírně vyhoukaní a úsměvy policie, která na nás přátelsky mávala na ulici, jsme po dosavadních zkušenostech brali jako ironii. Za vlády samotného Turkmenbašiho v zemi vládl krutý diktátorský režim a v dnešní době, kdy křeslo převzal za záhadných okolností jeho stranický kolega a osobní zubař v jedné osobě, polevily a byly úplně zrušeny některé absurdity, které si samotný TB vymyslel. Jednou z administrativ, kterým jsme se díky tomu vyhnuly, byly pravidelné silniční kontroly. Policie nás paradoxně nekontrolovala vůbec a jen jediný příslušník zákona v poušti, kterému zapomněli říct, že je cosi jinak, po nás půl hodiny vyžadoval jakýsi vyplněný seznam našich projetých stanovišť.
Peníze lze sehnat doposud pouze na černém trhu. Buď nás místní navedli na pravé místečko, kde se valuty nacházely (třetí vesnice první magazín vpravo) nebo jsme se prodírali bazarem a hledali mezi melouny muže s igelitkou.
Život zde stále není jednoduchý, ale informace o tom, jak se skutečně žije, jsme se dozvěděli vždy jen po kouskách. Po celou dobu jsme však potkávali lidi, kteří byli opravdu milí a po celých těch krátkých pět dní, které jsme na tranzit získali, jsme se s nimi cítili dobře. Poprvé jsme neměli obavy s přespáním v přírodě (po dva večery jsme u vody, kam nás vedro alespoň na večer vyhnalo, natrefili na rybáře, kteří nás buď ráno pohostili úlovkem nebo nás se svým hlídacím psem střežili před nástrahami okolí, a každý večer jsme dostali pozvání k jejich stolu (naučili jsme se motat pelmeně v kuchyni motorestu v poušti nebo jsme hodovali, spali a veselili se v domě bohatého kupce).
Turkmenistán je nejteplejší země střední Asie a průměrná letní teplota stoupá ke 4
Bohatá historie země a zachovalé pozůstatky původního města Hedvábné stezky, Merv, nás lákaly k turistickému výletu, ale protože bychom museli taxíkem (Šuplík neměl tuto zajížďku uvedenou ve svém itineráři) 400km do pouště a mezi rozvalinami bychom jistě umřeli vedrem, rozhodli jsme se jen k návštěvě Ašgabatu a přejezdu pouští Karakum severně do starého Urgenče. 
Hlavní město Ašgabat je vycíděné, naleštěné město, ale něco jako by mu chybělo. Pořád jsme nevěděli co to je, až jsme zčásti identifikovali pocit, který v nás vyvolává. Je to chlad, zlá mocenská síla jednoho člověka, a ticho. V centru města není totiž žádný život! Žádní lidé, kteří by posedávali na lavičkách, v kavárničkách, pokukovali do výkladů. Tady byly postaveny velikášské budovy, před kterými však nejsou žádná auta, žádní lidé do nich nevstupují a ani nevychází. Ohromná universita, ve které nebyli žádní studenti (výběr studenta závisí na výši jeho ročního poplatku, který činí min. 250.000kč a který si zřejmě ani nemůže nikdo dovolit), široké silnice, po kterých jezdí jen ti, kdo potřebují přejet město z jedné strany na druhou, mešita pro 15.000 lidí, do které se nechodí nikdo modlit…Centrum města se pyšní Trojnožkou Nezavislosti, na jejíž špici se přes celé město usmívá sám Turkmenbaši a jehož zlatá postavička v nadživotní velikosti (sám TB byl velmi malého vzrůstu) se jako slunečnice otáčí za sluncem. „Batman“ však svými zlatými nebo nástěnnými podobiznami stále okrášluje celé město a kluci ve vojenské službě mají co dělat, aby ho uchránili….Jediný pohyb, který ve městě víří vzduch, jsou košťata zametačů silnic. Na prázdných silnicích, před mešitou, před administrativními budovami, v parcích, jsou kromě ptáčků, kteří se na zavlažovanou trávu přilétají napít, jediní živí tvorové a kteří udržují už tak dokonale čistotu komunikaci. Říká se, že v době, kdy TB zrušil kromě Ašgabatu nemocnice s odůvodněním ať se lidé vrátí k přírodnímu léčitelství, zametali ulice i doktoři.
Ostatně jak jsme se dozvěděli, v dnešní době nemocnice opět fungují, ale pokud jste nemocni se srdcem nebo s hlavou, nikdo vám v Turkmenistánu operaci neprovede. Zato si můžete jít zaběhat na vystavěnou Stezku zdraví, která byla vybudována v kopcích nad městech a kam údajně TB jednou ročně vyslal své úředníky a nechal je v kravatách běhat předepsaný úsek, na jehož konci na ně, vysednuv z helikoptéry, čekal. Pokud jeho kolega ministr běh ve zdraví přežil, mohlo se mu při nejbližší nedělní televizní debatě s Tatíčkem stát, že na místě, před zraky diváků, dostal padáka. Nemá cenu vypočítávat další absurdity, které během jeho vlády začaly ožívat, a které snad v dnešní době začnou opět zanikat. Stačí jedna číslovka, kterou si TB během svého chorobného strachu o ztrátu moci nahromadil a která kdyby byla použita správným směrem, byl by Turkmenistán ještě hezčí a lidé ještě usměvavější než jsou nyní…
3 miliardy dolarů….
Turkmenistáne, držíme ti palce!
