KAZACHSTÁN

Rychlíkem z Kazachstánu a severního Ruska -

Průlomový den naší cesty nastal na konci pobytu v Biškeku, kdy jsme odevzdali klíčky od Šuplíčku Sergejovi a taxíkem jsme odjeli do Almaty.

Večer, za podzimního deštíku, jsme vystoupili s těžkými sumkami (Tom 35kg a Peťa 22kg) na kraji města a batožinu jsme odtáhli do nejbližší gastinice levného, zavšiveného stylu. V Almatě jsme nakonec strávili celý týden, kdy jsme se opět pokusili získat čínská víza, tentokrát přes úplatek od vrátného samotné ambasády. Lenošivé městské dny jsme trávili v novém hotelu na Zelném trhu (v rámci úsporného režimu v jednolůžkovém pokoji). Navštívili jsme městské lázně ruského stylu s horkou baňou a voňavými větvičkami, hodovali jsme po restauracích a soukali do sebe nudle a kazašské sushi z bazaru před okny pokoje. Po týdnu, kdy už jsme měli zakoupené jízdenky na vlak do Novosibirsku, se konzul čínské ambasády rozhodl, že se vůbec nedostaví do svého úřadu, ač jsme měli objednaný termínna pohovor. Usoudili jsme, že Číňan je blbec, a i přes veškeré čekání jsme se rozhodli na vlak nastoupit a pokusit se víza vyřídit na poslední pokus v Ulaanbaataru.

Vlak byl z našeho pohledu luxusní (postel a WC :]...), leč úplně narvaný. A to nejen lidmi, ale zejména krabicemi, igelitkami a pytlemi neidentifikovatelných tvarů. Od Biškeku přes Kazachstán převáželi organizované skupinky pašeráků čínské zimní zboží do Ruska. Kde bylo volné místečko, tam už se kdejaký pytlík schoval. „Kolikátku máš nohu? Šup ti pod postel čtvery kopačky". Hlavní pašerák zaplatí vlakvedoucímu, ti potom společně celníkovi a kabáty, botičky, kabelky, džíny a bundy na věšácích, pod peřinou, pod jablky paní z vesnice, nikdo nevidí. Jen se nesmí celníkovi zaplatit málo, protože to by si potom chtěl přijít ještě na nějaký ten peníz za pokuty, a to se potom na hranicích stojí tak dlouho, dokud se peníze nedosypou. My jsme na takový okamžik čekali 4 hodiny a když se celník nasytil, do Novosibirsku jsme nakonec dojeli po 40 hodinách, v brzkých ranních hodinách.

Jaképak překvapení na nás v hlavním městě Sibiře čekalo - 5C s Mrazíkem. Zakoupili jsme rukavice z velblouda a skočili jsme se ohřát na kopec hranolek a velké kafe do KFC. Jaké to příjemné město :]. Odpoledne se udělalo krásné podzimní, trošku mrazivé počasí, a město jsme si prohlédli tak akorát, abychom ještě na nádraží stihli čínskou masážní sprchu a šup do dalšího vlaku směrem k mongolským hranicích, do Biisku.

V Biisku nás hned na vlakovém stupátku odchytl taxikář, který nás (po dlouhém smlouvání) odvezl do města Gornoaltajsk, kde už jsme jako poslední rychle naskakovali do nacpané maršrůtky, do končin poslední vesnice severního Ruska. Když nepočítám nepohodlí samotného minibusu, cesta byla krásná. Ruské vesnice s dřevěnými domečky ve zlatavých kopečkách podzimních lesů, říčky a mohutné řeky, a když se člověk zastavil (my bohužel jen na čůrání), krásné jiskřivé podzimní ticho. Čím více jsme se vzdalovali městům, tím byla krajina krásnější a vesnice chudší a opuštěnější. Všude Marfušky a Ivánci s těžkým životem. Poslední vesnice před hranicemi byl opravdový zapadákov, shluk dřevených domků na černé prašné planině pod zasněženými kopci Altaje - a s velkou drahotou! Protože jsme na mongolské hranice dorazili v sobotu ve čtyři hodiny odpoledne, kdy v šest večer hranici zavírají a v neděli Mongol nepracuje, rozhodli jsme se využít poslední ruské nabídky a posledních 50km jsme se na hranice nechali dovézt taxíkem. Nad poloprázdnou peněženkou jsme potom zaplakali, ale to už jsme se hrnuli k vykukujícímu pohraničníkovi.

MONGOLSKO

19.9. 2009 Rusko - Mongolské hranice

Byla zima jako v Rusku, nasazovali jsme čepici a rukavice a domlouvali s pohraničníkem možnost nechat se převézt přes hranice jakýmkoliv autem, protože pěšky hranici přejít nelze. Naštěstí poslední mongolští obchodníci se zeleninou kývli na nabídku 500 rublů (zdejší běžná cena) a že nás odvezou až do prvního města, Bajan-Olgii, cca 3 hodiny jízdy. Zvesela jsme nasedli do přecpaného auta a už během půl hodinky jen přes hraniční pásmo jsme si říkali, jestli to v této poloze další tři hodiny vydržíme. Na mongolské straně nás této otázky ovšem řidič rychle zbavil, bo prohlásil, že do Olgii nás rozhodně nevezme a ať navalíme 500 rublů. Přituhlo, byl sníh a led, začalo se smrákat a za hranicemi nás čekala jen tma a vlci. Padla na nás hrůza a vztek. Naštěstí jsme přemluvili řidiče kamionu, který jako opravdu poslední překračoval hranice, a do Olgii nás odvezl. Předcházelo tomu však vzteklé dohadování s Mongolem, ruské nadávky z jeho strany na naší osobu a agresivní přetahování se o batohy. Protože jsme pochopili, že jakmile Mongolovi peníze nezaplatíme, bratři pohraničníci nás nepustí za bránu, 500 rublů jsme vysolili.

Jakmile jsme nasedli do temné a vyhřáté kabiny kamionu, ruply Žížale nervy a další hodinku potichu plakala do polštáře. Čeká nás v Mongolsku zima a příšerní Mongolové? Nemáme to otočit a jet rovnou do rudé Číny na dobrou kachnu a oříšky? ....To už nás ale teplo vozu pomalu ukolébalo, Žížala usnula a o půlnoci jsme vystoupili na okraji temného města Bajan-Olgii. Žádné osvětlení, žádné ulice, jen tma a obrysy kozích chlívků. Do centra tou dobou žádné auto nejelo, přijali jsme tedy pozvání do motelu řidičů kamionu. „Náš" řidič do hliněného chlívku ani nešel a ustlal si rovnou v kabině. My ostražitě vstoupili do malých nízkých dvířek, kde na nás zvesela volal Jura a už nám naléval vodku. U kulatého stolku jsme nakonec přijali čaj, hrušku, bonbóny, sýr a klobásu a v pozdějších hodinách, kdy chlapci do sebe klopili jednoho stachana za druhým, i medovinu pro uvolnění. Žížala, s nervama ještě na hranicích, vytáhla i poslední slivovici. Naštěstí chlapcům zavřeli poslední obchod s lihovinami, takže kdo neodpadl zmožen - a oděn - do postele, dostál za pomalého střízlivění u dohořívajících kamen do pozdního rána. Nakonec jsme si i dobře popovídali, jazyky se rozvázaly a všemu jsme si rozuměli :]. Do železné postele jsme zapadli ve tři ráno. .... Od pěti hodin na cestě s ukončením ruské pitky, to byl opravdu velmi náročný den!....

20.9. 2009 Bajan - Olgii

Ráno jsme, za pomoci ruského ředitele mongolské konzervárny, který nám mimochodem včerejší odvoz a přespání pomohl zorganizovat, v centru našli hotel (Bastau - nesvítí světlo, netopí a neteče teplá voda) a těšili jsme se, jak si odpočineme. Abychom ten den uspokojili i žaludek, a potěšili svou duši alespoň teplem do žaludku, vydali jsme se na bazar. Tam jsme u směnárníka zahlédli Mongola, kterak si mění naše ruble ze včerejšího večera a už jsme na něj chtěli skočit s nožíkem rybkou!

Tu se před námi ale objevil veselý muž, který se s námi dal do řeči (jako jeden z mála mluvil rusky) a doporučil nám přítele, který má auto a se kterým bychom se mohli vydat na náš plánovaný výlet. Za řidičem jsme na bazaru hned zašli, dohodli první cenu a na obědě jsme si říkali, že Mongolsko se od této chvíle snad začne vyvíjet lepším směrem. Na bazaru jsme potom zjistili cenu konkurence, Amana jsme při druhém vyjednávání o ceně dostali na místní minimum, a začali se těšit na zítřek. Odpoledne jsme v rámci příprav zjistili info o potřebném permitu do národního parku a na bazaru se na nás nalípla Irena, žena to z Německa, která by se s námi na výlet ráda svezla. Pro ušetření dolarů a pro možnost anglické konverzace (učitelka angličtiny), jsme se rozhodli, že Ajrýýýn vezmeme do přírody sebou.

21.9. 2009 Tsenger, cesta do n.p. Tavan Bogd

Ráno je chladno, mrazivo, ale jakmile vyjde sluníčko, všechno se začne třpytit a teploty můžou dosáhnout okolo 15C. Naše výletnická partička s novým zmateným členem Irenou, se vydává do Tavan Bogd. Kupujeme proviant na pět dní, Aman odstranil sedačky v autě, abychom se mohli v noci vyspat, obstarává velký hrnec a vařič („vařič jsem nesehnal, ale mám letlampu") a vyrážíme z města. Hned za centrem, kdy jsme projeli jediným semaforem ve městě, končí asfalt a potom už tři hodiny drncáme UAZem 452 po prašné cestě mongolskou pouští do města Tsenger, vstupní bránou do parku. Tsenger je město divokého východu. Koně přivázaní u saloonu, levné guanzy, rychlí motocykloví oři a prach za uhánějícími kopyty kobyl. V levné místní jídelně si dáváme studené nudle s beranem, naučeným hmatem vybíráme všechno smrduté maso a posíleni se vydáváme dál. U samotné brány do parku od nás mladá slečna vybírá 3000 tugriků za vstupné a potom už se jenom kocháme krásným údolím lemujícím podzimními modříny okolo chladné řeky. Krajina je šedá, ale modravé nebe a žluté stromy dodávají všemu nádech zlata.

Odpoledne táboříme u řeky blízko jurty, připravujeme si dřevo na oheň a ingredience k večeři. Irena se projevuje jako muž neandrtálský, libuje si v tahání těžkých kamenů a staví neuvěřitelné ohniště. Pochopili jsme, že výlet si Žížala užije se dvěma muži, a tak jakožto jediná žena výpravy připravuje pokrm. Čínské nudle s rajčaty, osmažené s vajíčkem. Navečer se vrací muž jurťák domů i se stádem koz a drzým způsobem si žádá dolary. Humor a následná ignorace ho však jen povzbuzuje do agresivity a tak se začínáme dohadovat, za co bychom mu měli dolary vyplatit. Když se diskuze začíná obírat hrubým směrem, popadne Žížalu nerv nastartovaný na všechny mongolské muže podnícený vstupem přes hranice, a ostrým hlasem žádá Amana, aby „pánovi domu" vysvětlil, že žádné dolary od nás nedostane!" Aman vykouzlil kouzelné mongolské slůvko, pán jurty jakoby mávnutím proutku otočil ve své náladě a už nás zval do jurty na čaj. Žížala, rozzuřena místní chátrou řekla, že na čaj nejde, a tak se Knoflík vypravil na pánskou jízdu do jurty sám. Holky „poklábosily" u ohně, popily čaj, a to už se Knoflík vrací a společně diskutujeme nad nevyzpytatelností vzniklé situace. Z jurty, kde Aman přespává, se potom do pozdní noci ozývá radostný smích. My se snažíme poskládat v autě a nezmrznout.

22.9. 2009 n.p. Tavan Bogd, jezero Hurgan nuur, Hoton nuur, rodina Kavitaj

Na obloze se honí mraky, jsou černé a šedivé, a místy vykukuje modrá obloha. Vše je magické a tajemné, jako jezero Hurgan nuur. Je tmavé jako černé zrcadlo a kolem krku má oranžový límeček. V jeho černé vodě se odráží vrcholky bílého Altaje. Působí starým, moudrým, strašidelným dojmem.

Jezero Hoton nuur je naopak bílé jako svatební krajka, na břehu světlých písečných pláží rostou modříny bizarních tvarů a jezero působí hravým dojmem. Na hladině plují labutě, u pěnivého břehu se koupe červený koberec a kdyby nebyla zima jako v řiti, člověk by si řekl, že takhle nějak to vypadá na koupačce v ráji.

My se vydáváme kamenitou cestou, brodíme se řekami, zdoláváme výmoly až na konec tohoto jezera, kde se těšíme na požitek z horkých přírodních pramenů. Cestou však potkáváme místní postarší cestovatele v džípu, kteří nás ale od cesty zrazují, že cesta samotná je dost rozbitá a u pramenů není ani človíčka, kde bychom se mohli ubytovat. Pouze opuštěný jurtový kemp, kam se nám vůbec nechce a Amanovi se nelíbí představa vlastní jízdy. Irena tedy ustupuje názoru většině, a vydáváme se zpět k jezeru Hoton nuur.

Tam, u břehu pod modříny, se jdeme seznámit do jurty s poptáním se, zda bychom se v jejich blízkosti mohli utábořit a přespat. Početná mladá rodina je velmi veselá a naší návštěvu bere jako vtipné divadelní představení, a hned po společenském čaji domlouváme přespání celé naší skupiny u nich v jurtě s tím, že jim za odměnu k večeři uvaříme špagety. Samotné vaření je zážitek pro kuchařku Žížalu a jídlo je naopak veliký zážitek pro mongolskou rodinu. Celou dobu se doslova válejí smíchy nad svými hláškami nad jídlem, kterým nerozumíme (ale dovedeme si je představit) a nakonec se projevují jako velmi zdvořilí hosté a všechny své mističky, až na jednu, která putuje do kredence pro Pána Boha, vylizují až do dna. Večer, když už se venku snesla tma, a okolí jurty prosvěcují jen tisíce svítících očí beranů a koz, se snažíme nad nekončícím čajem a ajranem, vzájemně se dorozumět. Kde nestačí slova, stačí příjemná nálada a do pozdní noci se smějeme nad ukázkami domácích prací a nad nešikovností nás bělochů. Usínáme ve spacáku na zemi jurty, kde jak zjišťujeme, se netopí pro pohodlí lidí, ale jen v době vaření, a nad ránem klepeme kosu. Tím, že se choulíme do prapodivné housenčí peřiny, drkotáme zubama a celou noc se převalujeme, a oni si prostě vysvlečou jednu vrstvu oblečení, zalehnou po dvou lidech do jedné postele a celou noc se ani nehnou, jsme si ráno vysloužili další várku smíchu směrem k naší výpravě.

23.9. 2009 Na druhé straně jezera Hurgan nuur, blíže čínským hranicím

UAZík přejíždí dřevěný most nad řekou mezi jezery Hoton nuur a Hurgan nuur na druhou stranu, blíže kopečkům Altaje, blíže čínským hranicím. Je chladno, zataženo, ale zbloudilé sluníčko k nám na zem vysílá občasné hřejivé paprsky. Tím vzniká krásné zvonkové světlo a i přesto, že krajina je, kromě hornatého pozadí, spíše jednotvárná, šedivá a placatá, vše vypadá neuvěřitelně a snově. Projíždíme kolem dřevěných chlívků hraniční milice, brodíme se chladnými řekami a zastavujeme u větší louže, na které plují labutě, kolem se pasou yaci (nebo taky chlupaté krávy) a nad námi létají obrovští ptáci orlího typu. Připadáme si jako na safari a od auta se vzdalujeme automaticky potichu, abychom nevyrušili to přírodní kouzlo, které se kolem nás tak samozřejmě rozprostírá.

Zastavujeme u jurty pod kopci, prosíme, zda bychom u nich mohli dnešní noc přečkat, a vydáváme se na pěší výlet na kopcovitou planinu pod Altajem. Rodina se třemi synky pravděpodobně nějaké turisty již hostila, proto jsme si hned na začátku stanovili cenu za nocleh. Nicméně jsou milí a u čaje se snažíme pochopit příběh, kterak si asi jejich dvouletý synek zlomil ruku nad zápěstím a doktor pod vlivem vodky mu ji tak nešikovně napravil, že od té doby je samotná tlapka nedokrvená a ochrnutá. Smutni nad realitou všudypřítomného alkoholu, stoupáme kolem potoka modřínovým lesíkem a doufáme, že se nedostaneme k čínským hranicím tak blízko, aby si nás nevychutnal nějaký horský pohraničník. Procházka byla krásná, rozhled z kopečků do kraje průzračný jako ledová voda a jediný, kdo si nás vychutnal, byl zuřivý hlídací pes u blízké jurty. Abstraktní obraz v přírodních žlutavých barvách krajiny vytvořil projíždějící koňák se sytě růžovou mongolskou ušatou čepicí. Proklusal kolem nás jako marnotratný veselý paša. Jiný mongolský mladík s dalekohledem, kterým z kopečku u mohyly sledoval své stádo jaků, si do kraje pro radost a pro dobrou pastvu svých oveček, prozpěvoval mongolské písně, a nám se z té melodie pod širým nebem rozezněly všechny krevní destičky.

Rozechvělí na duši jsme se vraceli zpět k jurtě a tam už na nás mával otec od rodiny s nožem v ruce, že na naší počest jde píchnout kozu k večeři. Ireně vstaly všechny vlasy na hlavě a jako trénovaný vegetarián se vydala na další procházku do kraje. My s Knoflíkem jsme byli velmi zvědaví, jak se taková koza z pastvy dostane až na talíř a po pravdě řečeno, začali jsme se těšit i na opravdu čerstvé maso do žaludku. Překvapilo nás, jak málo masa z tak velké kozy zbude pro vlastní jídlo a že většina objemu tvoří nafouklý žaludek s tunou trávy. Že se dříve, když ještě v jurtách neměli nádobí, veškeré maso naházelo do toho velkého vymytého žaludku a nad ohněm se v něm maso vařilo? To už jsme samozřejmě nespatřili, maso se vařilo ve vodě v obyčejném hrnci, játra a srdce se opeklo na kamnech a zbytek masa se rozvěsil po vnitřním dřevěném hrazení jurty pro další zpracování (Irena později nesnesla ani tento pohled do „ledničky" a spala v jurtě u prarodičů, kde na ní čekaly sušené kosti pod postelí :]). Pečené vnitřnosti jsme slupli hned, na maso jsme museli s kručejícím žaludkem čekat až do brzké noci. Dobu čekání nám zpříjemnil bratr s dvoustrunnou dombrou (malá dřevěná kytara), kdy jsme u svíčky (rozbitý akumulátor solárního panelu) zpívali mongolské a, „Hudební ucho nám odpusť", i české písně. Koza byla bez zápachu, maso měkké a ovar jako od prasátka. Chuť byla velmi přírodní, maso ničím neochucené a celý pokrm na tácu uprostřed stolku mezi námi a rodinou, byl cítit jedinou přidanou ingrediencí, a to čerstvou cibulí. Mužové velkým nožem oddělili maso od kostí a ostatní si dle chuti vybírali své kousky masa. My s Knoflíkem libové červené maso, zbytek rodiny se popral o tučné tlusté beztvaré kousky. Po středověkém obžerství jsme hned cítili, jak se nám rozlévá teplo do žaludku, začínají se nám klížit víčka a pochopili jsme, že na zelenině by Mongol v zimě zemřel. Rozložili jsme si postele, karimatky, a pak jsme si teplo z masa posílali do spacáků až do hodiny rozbřesku, kdy už jsme zase klepali kosu. V nižších vrstvách jurty zkrátka táhne od země, Mongol na posteli má určitě mnohem větší teplo než smrdutý turista...

24.9. 2009 Jezero Dayan nuur, ve chlívku chrchlajícího stařešiny

Asi jediná věc, která nám na životě v geru není úplně jasná, je záchodová kultura. I ten Kyrgyz si u jurty na léto postavil kadibudku, ale Mongol nemá v blízkosti svého příbytku nic! Každé ráno tedy řešíme problém, kam se na pár minut uchýlit. Když se někoho z rodiny zeptáme, vždy s úsměvem rozpřáhne ruce do širokého okolí, .... ale když v blízkosti jednoho kilometru občas není ani kámen nebo strom.....? Kam a jak potom všichni chodí, když jsme nikdy nenatrefili na papír, ani na žádnou hromádku? Každopádně začínáme si zvykat na hezký výhled do kraje a věštit tak dobře svou blízkou budoucnost :].

Od jurty Píchlé kozy (Tří synů) jsme hned z rána vyrazili na poslední tábořiště pod dalším altajským kopcem u jezera Dayan nuur na čínské straně, a protože začínáme být z noční zimy unavení a nevyspalí, klepeme na dvířka dřevěného chlívku, ve kterém doufáme, že by se teplo mohlo udržet lépe než ve stanu. Dřevěné sruby s vyplněnými spáry bahnem, placatou hliněnou střechou a vysokým tenkým komínkem, vypadají zvenku trochu jako psí boudy, ale uvnitř je opravdu příjemnější teplo a mongolský barevný interiér udělá z budky hezký domeček. Občas místo skleněných tabulek v okně igelitový pytel a na podlaze místo prken plastový ubrus, plechová konev na čaj, kovové postele, kamna a komoda a to je tak vše, co kromě koberečků a nezbytného nádobí taková rodina vlastní.

Právě tato byla velmi početná, ale zdálo se, že velmi chudá. Stařešina s velmi milou babkou a jejich pět synů s rodinami, kteří měli v blízkém okolí rozesety své boudičky. Ubytovali jsme se v tom největším, u dědka se ženou a jejich svobodnými dětmi, a celou noc jsme se probouzeli ne zimou, ale hlasitým chrchláním dědka do plechového kýble. Knoflík dal před spaním dědovi Septoletku pro potěchu hrdla a ducha, a tak nám chtěl zřejmě na oplátku udělat radost tím, jak pěkně odkašlává. Neměli jsme na něj ani zlost, bo nám děda udělal před spaním radost a půjčil nám na přikrytí obrovskou chlupatou smradlavou kožešinu, ve které nám bylo krásně teplo. Když už jsme si nad ránem říkali, že konečně usneme spánkem spravedlivým, dědek se začal v pět hodin modlit a zpíval nám náboženské písně. Poté však už sám nemohl spát a ostentativně chodil ven, kde křičel, jaká je venku příšerná zima. Vstávali jsme to ráno opravdu brzo :]. (pozn. rodina byli Mongolové kazašského původu s muslimským vyznáním. V oblasti západního Mongolska je tato menšina velmi obvyklá)

25.9. 2009 Zpět do Bajan-Olgii

Protože jsme předešlého dne byli i na menším výstupu na přilehlý kopec, byli jsme už opravdu unaveni. Rozhodli jsme se, že vyrazíme přímou cestou do Bajan-Olgii. Aman, který naší výpravu využil tím, že si přes den nasekal dřevo a vyplnil jím celý volný prostor v autě, se ještě domluvil s jedním ze synů, že ho odvezeme do města. Kývli jsme, že nám to samozřejmě nevadí, ale když nastoupila i jeho žena se dvěmi dětmi a třemi pytli čehosi,moc jsme se v sanitce už rozvalovat nemohli. Cesta ale kromě jednoho incidentu, kdy syn nám vše pozvracel kozím mlékem, uběhla celkem dobře. Po čtyřech hodinách jsme dorazili do města a i přesto, že jsme o něm před odjezdem říkali, že je to ďoura ďour, najednou se nám zdály prašné silnice s nízkými domky jako neuvěřitelná civilizace.

Hned jsme sebrali nové, u nás ne zrovna čisté svršky, a spěchali jsme do městských lázní, kam jsme se už od rána těšili, jak si dáme saunu. Nebyli jsme jediní návštěvníci, Mongol (kromě UB) nemá běžně v bytě koupelnu, takže městské lázně neslouží jako ústav pro příjemný relax, ale jako jednotýdenní povinná návštěva! U sauny však Mongol nezklamal - zaplatili jsme, svlíkli se a zjistili jsme, že Mongol ji nevytopil! A tak jsme hodinu čekali ve smrduté plesnivé díře, prali zaprášené mastné oblečení a čekali na toužebných minimálních 60C, kdy bychom se mohli alespoň ohřát. Nakonec jsme vypotili asi kýbl kozího omastku, prosmrděli dřevěnou budku jako rodilý občan, a po evropské večeři (hranolky And milktea forewer) v turecké restauraci jsme se zachumlali do studeného spacáku ve studeném hotelu.

26.-27.9. 2009 Z Bajan-Olgii do Chovdu

Ráno se Žížala na tvrdé dřevěné pelesti probudila s 38 teplotou a tak bylo jasné, že tento den v Olgii zůstaneme. Knoflík mezitím, co se snažila v teplotě pokoje - nižší než teplota venkovní, trochu zahřát a paralenem něco vypotit, zjišťoval možnosti dopravy do města Moron na severu Mongolska. Bohužel, cestování v této zemi je jako jízda na kajaku bez pádla, takže veřejná doprava žádná a Béďa s vlastním autem si řekl peníze nad naše možnosti. (Všechny cesty v Mongolsku vedou přes Ulaanbaatar). Ajrýn by se sice svezla s námi, ale zaprvé jsme zjistili, že po čtyřech měsících společného života začínáme mít poustevnické sklony a vetřelce z venkovního prostředí začínáme těžko snášet, tak i pro tři lidi byla cena příliš vysoká.

Druhý den ráno, kdy Ži stáhla teplotu na 36 a frkala jen kozí nudli, jsme zakoupili místečka v UAZ džípu do města Chovd, po směru (nedá se říci po silnici) to Ulaanbaatar. „Kolik nás v autě bude? 5 i s řidičem! Na zadní sedačce tedy budou sedět jen 3 lidi? Ano, určitě!". V autě nás tedy jelo 6, na zadní sedačce jsme se mačkali ve 4 (a to je na zdejší poměry ještě velmi malé číslo, Ajrýn se vezla UAZ sanitkou v 18 lidech) a šest hodin jsme se hrkali polem nepolem do nejbližšího města. Po setmění řidiči došla voda v chladiči a to byl první, a zřejmě poslední okamžik během naší mongolské cesty, kdy nám místní poděkoval, když jsme nabídli tu naší (jedinou vodu v autě).

V Chovdu nás řidič zavezl až před hotel. Byli jsme z toho tak překvapení, až „se nám zapomněla igelitka se zimními věcmi v kufru" :O

28.9. 2009 Chovd - Ulaanbaatar

Bez sprchy - jsme škrti, s kravami před hotelem, s čínskými nudlemi na pokoji, za polního ranního běhu na bazar hledat nočního řidiče s naší igelitkou (šikulka, našla se), jsme zjišťovali ceny letenek versus ceny autobusu to Ulaanbaatar. Bohužel, doba pokročila a ceny rapidně stouply, takže jdeme smutni na avtovagzál (250 dolarů letenka, 42 dolarů bus / 1 člověk).

„V kolik přesně odjíždíme? Přesně v jednu! Kolik sedaček v autobuse, tolik přesně lidí? Jak jinak! Jaká je cena? 60.000! Ostatní platí 55.000. To je cena jen pro místní." Vyjeli jsme ve tři, v autobuse nás bylo o dvacet víc a zbytek prostoru vyplnily krabice a pytle s kozama. 36 hodin hrkání po poli, přes den se mačkáme s babou na jedné sedačce, v noci se choulíme do spacáku a pak ještě jednou tolik. (více viz. Blog).

Z busu jsme vypadli jako švestky ze stromu ve tři hodiny ráno, v chaosu rychlého balení a shánění zavazadel nám někdo šlohnul igelitku (naštěstí jen s jídlem) a už se na nás lepili dotěrní taxikáři. Když jsme jim třikrát vysvětlili, že děkujeme, nepojedeme, se o nás začali v rámci konkurenčního boje přetahovat, takže jsme sbalili fidlátka a rychle jsme se odebrali do nejbližšího hotelu. Bylo nám úplně jedno za jakou cenu, toužili jsme jen po posteli a čtyř hodinkách spánku. Jen co jsme ještě v polobotkách zapadli pod peřinu, vrátil se nám nějaký rozjařený mongolský návštěvník z karaoke baru a do 7 ráno si hooodně nahlas vyzpěvoval na pokoji.

30.9. - 8.10. 2009 Ulaanbaatar

Hned čerstvě zrána ( pozn. - Mongol pracuje od deseti) jsme už stáli na čínské ambasádě. Protože jsme si zapomněli přetočit hodinky, měli jsme to taktak, abychom zjistili, že máme poslední den na podání formulářů. Od dalšího úředního dne má totiž Číňan Státní svátek a celý týden rudá Čína oslavuje a nepracuje. Během hodinky jsme, díky ti německý turisto, oběhli ubytování s batohy, vyřídili falešné rezervace letenek a vybrali peníze. Chřipka, teplota, nevyspání, únava, to vše mělo za následek, že se Žíže začaly u okénka s letenkami koulet slzy jako hrachy a chlapec začal mlátit do klávesnice tak rychle, že jsme formuláře na ambasádě podali v pětiminutovém předstihu :].

Ufff....Ubytování v guest house, v bytě s kuchyní, s čínskou sprchou, čínskou pračkou, v posteli s peřinou, kde se topí a teče teplá voda, jsme se na týden usídlili, vyhnali jsme chřipku, došli si k holiči, nakoupili si čínská trička pro radost, pro Knoflíka nový spacák (zelená péřová housenka od North Face) a celkově si odpočinuli. Jediným domácím společníkem nám byla mongolská studentka, která dohlížela, abychom se měli jako prasátka v žitě. Uklízela, a mezitím, co svému příteli z hor vařila denně beraní pokrmy (babička poslala maso poštou v balíku!), připravovala nám každé ráno nuttelu k snídani.„Jaký program máme na pračce nastavit, aby prala na 40C? To nevím, ono je to jenom v čínštině. A na jaký program obvykle pereš?. Náhodně, točím tam ředěnou vodu z kohoutku".

Ve středu jsme dostali čínská víza! Neuvěřitelný to čin po čtyřech měsících!!!!!
Nemůžeme tomu uvěřit, ale máme koupené místenky v mongolském vlaku do čínského Pekingu :] Na kachnu a na rýži a na nudle a na zeleninu a tak prostě ...... konečně na dobrý jídlo! To se musí oslavit - a to v české hospodě na Náměstí, tam totiž točej Budvááárek :]

9.10. 2009 Cesta Ulaanbaatar - Cecerleg

Poslední výlet. Volíme doporučené městečko střední části země, abychom tentokrát mohli okem spočinout na Mongolsko z buddhistického pohledu. Zelené pláně s barevnými Ovó (posvátná hromada kamenů, obětiny bohům), chídy (buddhistické kláštery), chrámy a mniši. Jen ta zeleň, jak jsme hned z autobusu pochopili, nevyjde. V říjnu už je Mongolsko žluté, a obrázky „živé pláně modrého nebe", které zná každý z obrázků internetu, tu bohužel, v toto roční období nenajdeme.

Zato autobus nám hned od začátku poskytuje další nezapomenutelný zážitek. Fasujeme dvě místa, ještě s Benem, dobrovolným učitelem angličtiny, který se vrací domů, do své jurty někde v zapadlé vísce, úplně v zadní části busu zahrabáni nákladem. Abychom se z autobusu mohli vůbec dostat, je nutné jako opičky přeručkovat po tyčích u stropu až k předním dveřím autobusu. Během devítihodinové jízdy absolvujeme monkey dráhu vícekrát a začínáme mít skvělý švih v rukách, až místní začínají obdivně kývat svými kloboučky. V zadní části vozu je nevýhoda víru studeného vzduchu, který krouží kolem našich zachumlaných hlav. Otužilí jurtáci se zřejmě v podzimním chladném vzduchu dusí vedrem, takže okénka jsou po celou dobu dokořán. Nacpaní ve dvou šálách, čepicích, a zimní bundě, se na sebe tiše mačkáme a cestu se snažíme přežít cumláním bonbónů.
p.s. náš nový společník se již velmi dobře naučil mongolsky, takže jsme využili toho, že pro nás přes celý autobus zakřičel „zastavte, prosím, autobus, potřebujeme čůrat". Jen tato věta zní v mongolštině hodně podobně jako „zastavte, prosím, autobus, chceme se jít podívat na koně", takže na nás, bělochy, místní chvíli koukali jako z jara :]....

Ben nám vypráví o dvouletém pobytu v Mongolsku. O jeho životě v jurtě, zejména v zimě, kdy tři hodiny denně tráví sekáním dřeva a natáčí si budík na noční přikládání, aby ráno nezamrzl v jégrovkách. O stravě, o beranech a o jeho nedobrovolném začátku vegetariánství, kdy, pokud má štěstí, zakoupí si v místním obchůdku mimo obvyklé mrkve a brambory, i kukuřici. O společenském životě, který se zúžil na občasný internet (když zrovna běží elektřina) a mezinárodní party dalších dobrovolníků (z jedné takové se zrovna vracel a podstoupil jí 100 hodin v autobuse!). Nepočítám mongolské návštěvy v geru, kdy příchozí neklepou a prostě přijdou na návštěvu když to zrovna nečekáš. Tomuto chlapci z Tennessee vzdáváme svůj hold!

Do Cecerlegu přijíždíme v osm večer a kdyby nám někdo neřekl „to je Cecerleg", mysleli bychom si, že jsme zastavili kdesi uprostřed tiché, černé pustiny. Vytahujeme čelovky, nasazujeme batohy a vydáváme se do temného čehosi, kde v dáli svítí jediný neon „Hotel". Jakékoliv město působí bez pouličního osvětlení strašidelně, z kruhového světla čelovky se vždy znenadání vynoří temná postava nebo pes a mám pocit, jako když absolvuji bojovku v temném lese.

V hotelu Sundur se ubytováváme za absolutně nejnižší cenu 10tis tugriků, a po večeři „vegetariánská polévka", kdy mi v misce plaval celý beran s jednou mrkví, jsme se natáhli na dřevěnou pelest vedle teplé trubky od topení.

10.10. - 15.10. 2009 Cecerleg, britský hotel Fairfield

Ráno měníme hotel komunistického stylu, kde se za posledních let ani nevymalovalo a na záchodě chybí něco jako splachovátko, za nově vybudovaný hotel Fairfield. Charitativní projekt britského páru NewHamů, kteří se před deseti lety rozhodli žít v Cecerlegu s projektem „pomáhejme místním najít a udržet si práci". Založili pekárnu, mimochodem ta se v rámci hotelu drží dodnes, a nezapomenutelná vůně skořice a chuť anglických mufinů dostala Fairfield do LP s glosou „nejlepší restaurace Mongolska". Yorksirdský steak s pudingem, mrkvová polévka, vegetariánský burger a jiné lahůdky, byť předmražené (přeci jen jim tam nechodí zástupy hostů), jsme si každý den rádi vychutnali. V novém hotelu, který k restauraci přibudovali dost nedávno, Knoflík celý den potil chřipku, a Žížala se mezitím motala sama po kopcích a po městečku. Není to paráda jet devět hodin autobusem, tam strávit celý týden v hotelu a jet zase nazpátek? :]

V den odjezdu na nás však čekalo ranní překvapení - asi 10cm pokrývka sněhu - a jak je Cecerleg jiný! Jak je jiné Mongolsko! Během jednoho dne si člověk uvědomí, jak to „asi vypadá", když člověk polovinu roku žije pod stanem a v jeho okolí se choulí zmrzlá stáda oveček a koně strnule stojí v ohradách pod padajícími vločkami. Jakoby v tento první den všichni pochopili, co je dalších 6 měsíců čeká a kolik zvířat to odnese....Škoda, že nemůžeme pár dní v zasněženém Mongolsku pobýt, a vychutnat si déle tuto tichou bílou atmosféru....Máme však alespoň to štěstí v polovině října vidět zasněžené planiny s bílými jurtami z okna autobusu, a na chvíli se zastavit v zasypaných vesničkách, kde slyšet je jen vrány, a kdy nad hlavami vám krouží orli obrovští. Je to srdeční zážitek, a kromě sváteční nálady, na nás padl i zvláštní pocit, že jsme ještě nikdy nezažili cestování s batohem, takhle daleko od domova, v zasněžené krajině.

Ale zpátky na zem....V Ulaanbaataru jsme si řekli, že to oslavíme jedním malým lahvovým, a ještě se zasněným úsměvem nad bílými chodníky a zachumlanými Mongoly v čepicích, jsme pomalu vstoupili do místního obchoďáku. Tam se k Žížale přimotala nějaká socka z předměstí, stačilo pár vteřin, a Žížala zůstala stát ohromena, a rozhodně bez svátečního pocitu, s otevřenou kabelkou. Jurťák s rouškou na obličeji si, naštěstí, odnesl jen sluneční brýle v koženém obalu, o kterých se domníval, že jsou peněženka, a peníze a pasy v té rychlosti, v kapsičce opomněl. (Shrnu asi takhle - je to můj první zážitek, kdy mě takhle někdo bezprostředně okradl a ještě jsem u toho tak bděle sama stála. Následně jsme ho dokonce mohli oslovit, s ochrankou ho prohledat, a neudělat vůbec nic! I kdyby měl to štěstí vzít mi něco vzít, lup okamžitě putoval do rukou parťáka, a ten v době, kdy jsme ohledávali samotného zloděje, šel v klidu do temných zákoutí Ulaanbaataru.). Pivo jsem si doma vypila s těžkou hlavou a ten hezký pocit v břiše, co jsem cely den mela, se mi najednou změnil na „a zítra jedeme pryč"....„No jo no, Žížalo, nejlepší je se na to vys.....", pravil Knoflík :].

16.10. Ulaanbaatar

Odpočíváme a chystáme proviant do vlaku [hele, nejdojdem si pro pivo?]