17.7. 2009 hranice Turkmenistán – Uzbekistán
Na poli před bránou se tyčí budovatelský billboard s fotografií super moderní hraniční stanice. Za bránou vjíždíme po polní cestě k polorozbořeným budkám, kam si kluci zapsali do žurnálu, že odjíždíme, a po prostřídání se nad jejich jedinou tužkou jsme vyplnili výjezdní celní doklad. Kdyby bylo tužek více, trval by samotný odchod 10 minut. Na uzbecké straně však byli celníci velmi zvědaví a pod záminkou hledání narkotik se nám prohrabali v soukromých věcech, že jim až stydno nebylo. Kdyby hledali to, co skutečně hledali, možná by sáhli i po důležitějších partiích vozidla než po počítači a hygienických potřebách! Začínáme mít jejich vizitýrování plný zuby.
17.7. 2009 Aralské jezero
Od hranic k Aralskému jezeru řídila Žížala a mezi chlapci řidiči a chlapci čumily budila mírné pozdvižení. Pomalu jsme se blížili k městečku Mujnak, kdysi bohatého ostrovního města plného ryb, bohatých Rusů a norkových kožichů. Dnes vjíždíme do zaprášeného, suchého, nevlídného opuštěného městečka v pustině, kde na nás mává větývkovitý mužík s očima, jakoby mu do nich někdo dlouho sypal sůl, a ukazuje nám cestu k hřbitovu lodí. Právě tohle místo mě na začátku naší cesty velmi lákalo a určitě jsem chtěla vidět ty obrazy lodí, co stojí opuštěné v písku. Jenže na obrázcích to působí možná fotogenicky a zajímavě, ve skutečnosti je to pořádnej průser. Asi jsme si neuměli představit co znamená 150km vyschlé země, kde na konci je snad ještě moře. Pustina až k obzoru, kde hledáme v zapadajícím sluníčku mušličky, a kde místní žádají napít se z naší vody, protože jejich je již dávno mrtvá a kontaminovaná. Jako pár domorodců jdeme v přicházejícím večeru k pomníku zašlé slávy Aralského moře, a nostalgicky vzpomínáme na jejich minulost. Na lepší počasí, na konzervárnu ryb, kde ženy budovatelky pracovaly nonstop, na kaviár, na mujnacké letiště. Na ostrov, kam nikdy nesměli turisti. Snad ani nezmiňujeme, že to nebylo z důvodu uchránit si takovou krásu jen pro své občany. Soudruzi zkrátka nechali cíleně moře zemřít a s ním následně i spoustu lidí. Správce pomníku, dědek se stejně prosolenýma očima, nás nechává spát u jeho budky a na ochranu naší i pověsti jezera, klackem odhání děti i kozy, co se na nás přišly podívat. Večer i ráno mu nabízíme čaj, on nám ruskou startku a večer trávíme pohledem na pustinu, na krásné hvězdy a jediné, co nám chybí, je to šplouchání vody.
18.7. 2008 ztraceni v pustině
Protože v mapě do městečka Mujnak a zpět vedly dvě silnice, rozhodli jsme se na zpáteční cestě jet tou druhou. Odbočili jsme do první vesnice, kde asi po kilometru za ní skončil asfalt a krajina se otevřela do písečného koryta řeky, kde na druhé straně bylo jen pasoucí se stádo velbloudů. Tak tudy cesta nepovede, říkali jsme si, když v tom se na sajdkáře přiřítil dědek s vnukem a písečnou řeku přejeli jako řítící se předvoj timurových vojsk. Jako podívaná nás to velmi pobavilo, dokud nás dědek nezačal přesvědčovat o tom, že na druhé straně koryta pokračuje asfaltka, po které jsme původně zamýšleli jet. Nasáčkoval se nám do auta s tím, že nám ukáže kudy koryto objet. Hodinu jsme s ním jezdili mrtvou krajinou, pustinou bez života, vyschlými koryty řek a superjemným mrtvým prachem, který se pod našimi koly vznášel jako stádo tichých supů. Jestli jsme jako turisté navštívili pomník bývalého jezera, teprve dneska jsme si uvědomili, co to vlastně znamená. Asi nikdy nezapomeneme pohled na 100km pustinu bez civilizace, kde vše zarostlo, a vše pokryl prach, a kde se kolem nás přehnalo stádo koní…
Dědek nás po hodině opustil s tím, že za 1km prjámo je asfaltka a s vnukem na motorce odjeli – ale kam, proboha???? My jsme asfalt sice našli, ale dědek zřejmě spočinul někdy v roce 60, když tu ještě chodil střílet husy, ale ta asfaltka byla zarostlá býlím a asi po 5 minutách jsme zapadli do bahna. Žížala strachy ani nedutala, když bylo jasné, že se Šuplík nehne z místa a už si představovala, jak za námi jede Kamaz s odtahovkou….?. Šuplík s Knoflíkem se však vybahnili a to už jsme dědkovi spílali, že to musel slyšet i ve svým chlívku. Podle GPS jsme se stejnou cestou vraceli na místo, kde jsme se kochali velbloudy a teprve tam se nám oddychlo. Tak takhle vypadá ekologická katastrofa in natura…..To je ten opravdový pohled na věc, kde udělali soudruzi chybu….
Ten večer jsme museli zbavit Šuplíka nánosu prachu, v Amurdarje ho umýt, zašli jsme si na šašlik do restaurace, a nakonec jsme poprosili pána v čajchárně, zda by nás neubytoval u něj na dvorečku a neposkytl nám sprchu (každý jsme dostal kyblík kalné vody). Ten večer jsme potřebovali trošku odpočinku…
19.7. 2009 Jezero Ajaz Kul a pevnost Ajaz Kala
Protože už máme dost nevlídné krajiny, prachu a pesimistických městeček, kde každý chlap léčí svou trudnou minulost vodkou, rozhodli jsme se jet odpočívat k jezeru Ajaz Kul, kde se dle průvodce nachází i turistické jurtoviště a kde, jak jsme si představovali, si zaplaveme, odpočineme si a večer si dáme dobrou večeři. Jenže lidi se asi neponaučí. Jezero je ve vysychajícím stadiu a výlet k jeho břehům byl po včerejším zážitku velmi smutný. Bílá solná „pláž“ u mrtvého jezera s krustou bílého bahna. A to se tady ještě před dvěmi lety dalo koupat. Smutni jsme navštívili starověkou pevnost na kopci nad jezerem a u v jurtovišti jsme si uvařili výborný lilek s bramborem. Bylo to ostatně to jediné, co nás k dnešku uspokojilo. Pani podnikatelka se nám snažila za dolary vecpat nocleh a plov, ale po hodině, když nás tam tak viděla, nám večeři přinesla sama a zdarma. Nacpali jsme se tedy jako žoci, večer jsme shlédli turistickou podívanou s uzbeckou zpěvačkou a řekli dobrou noc velbloudovi, co nás šel hlídat k autu.
20.7. 2009 Chiva
Před Chivou nám začal Šuplík bublat jako starý trabant a tak jsme zastavili ve stínu, aby si odpočinul. Ještě ten večer vyměnil Knoflík svíčku a protože Žížala měla taky bolení břicha, ubytovali jsme se za 15 dolarů v klimatizovaném pokoji a odpočívali. Večer jsme si šli prohlédnout staré město a zašli si na večeři. Tak jako obvykle, bo nic jiného nám ani nenabízeli, jsme si opět dali šašlik. Žížala šašlik „méééeee“ a Knoflík mletý neznámého původu.
21.7. 2009 cesta do Buchary
Čekal nás 400km přejezd a už v polovině se nám zdálo, že motor začíná vrčet jako stará sekačka. V poušti Kyzylkum, v jejíž útrobách jsme se zrovna nacházeli, jsme ve stínu vína u motorestu opět vyměnili svíčky a hodní chlapci automechanici, co sami měli problém se svým žigulem, nám zhruba nastínili, co by mohl mít Šuplík za trápení. Neměli jsme však jiného zbytí než pokračovat v cestě a „vidět“. Kluci slíbili pomoc, kdybychom zůstali někde trčet a my se vydali do pouště. Co se mělo stát se stalo a Šuplík nejdřív jel jako blázen a nemohli jsme dát nohu z plynu, po chvíli se rozhodl, že je unaven a neměl sílu jet, a pak umřel. Stopovali jsme a nakonec se nás zželelo pána s kravatou, který nás na laně odtáhl 140km do Buchary. Mezitím nás dohonili kluci s „jedním okem“ a jeli jsme jako prezidentská kolona. Do města jsme přijeli už za tmy a protože pán pokračoval na Taškent, předal nás do prvního servisu na kraji města, kde se na nás kluci vrhli jako vosy na bonbon a hned nám motor rozebrali. Pronajali jsme si tedy pokoj ve vedlejším motorestu za 10 dolarů (chtěl 20) se záchodem v restauraci a s tím, že v pokoji zrovna dokončuje koupelnu zedník a za 10 minut bude hotov. Zedník dokončil koupelnu za dva dny a my jsme si říkali, jestli to tak nepůjde i s naší opravou auta…
22.- 24.7. 2009 autoopravna Buchara
Celý popis závady je asi takový, že jsme snad natankovali nekvalitní benzín, začaly zlobit svíčky, pak vstřikování, nato se začal viklat píst a pak se v motoru něco úplně ulomilo. Šest chlapců věku 17 let na autě „pracovalo“ dva dny, kdy mezitím šéf odjel do Taškentu koupit nějakou součástku. Vrátil se a zjistil, že mu chybí nějaká součástka… Kluci mezitím dva dny spali, nebo hráli karty. Když je Knoflík přišel zkontrolovat, vždy vystřelili jako včeličky a začali předstírat činnost (například vyšroubovali nádrž, vylili benzín a umyli nám motor) a postupem času už se ani nezvedali a při našem příchodu do dílny jen leželi a volali „hello Tomas, how are you?“.
25.7. 2009 večerní odjezd z Buchary
Šuplík při zkušební jízdě 10 min za remontem prokázal, že chodí, a tak jsme se ještě ten večer rozhodli to hrozné místo s lichvářským falešným hoteliérem, drzou tlustou pomocnicí, pohostinnou manželkou a flákačským majitelem autoopravny opustit. Samotný odjezd předcházela hodinová diskuze o zaplacení samotné opravy auta, a pokoušeli jsme se ušetřit pár peněz za prodlevu slíbeného termínu dokončení. V takovém případě se jedná spíše o válku nervů, hru o čas a jistých morálních zásad, při kterých jsem tady prohráli. Zapadající slunce nad periférií Buchary slibovalo hezčí zítřky a náš plán bylo přesunout se jen na druhou stranu města a nad dobrou večeří se pokusit zapomenout obličeje všech, kteří nás jisto jistě během těch čtyř dnů obrali jako nemocné zvíře v džungli. Na zahrádce s fontánkou, kde restauratér chladil sud s točeným pivem jsme se utábořili, nacpali si pupky pečenou rybou, sud jim trochu nadlehčili a pak jsme jen hodili šipku do Šuplíka postaveného vedle v křovíčku.
26. 7. 2009 přejezd Buchara - Taškent
Hned brzo ráno, potom, co paní natrhala trávu pro králíky vedle Šuplíka, jsme vyjeli. Začalo opět pařit sluníčko a asi po 50km jsme začali mít pocit, že Šuplíkovi se nechce moc jet. Opět se začal dusit, při neutrálu chcípat a jízda vypadala dost podobná té, kterou jsme nedojeli do Buchary. Začali jsme se potit nejen z vedra, z obav, že opět zůstaneme trčet někde na silnici, ale i vzteky nad uzbeckými parazity, co z nás dokázali šikovně vymámit peníze a ještě nás proklít, že Alláh si nepřeje, abychom dojeli do Taškentu. Tentokrát jsme je začali proklínat my a nebýt tak málo času do konce víz, asi bychom se vrátili a seslali na ně všechny čerty. Šuplík začal požadovat 1l oleje na 100km, začal žrát asi 15l/100km, hrkat, chcípat a ještě nám ze špatně usazeného vejfuku čmoudil dým dovnitř auta. Takovou jízdu jsme statečně přestáli až 30km před Taškent a jestli jsme do této doby budili pozornost zjevem našeho auta, dnes se lidé otáčeli i za jeho řevem. Protože nám večer došel olej, zastavili jsme na kraji silnice u pani, která prodávala vody a poprosili jsme o možnost přespání v autě na jejím dvorečku. Chvíli jsme s ní poseděli u silnice, vedli vzrušenou debatu o úctě k penězům s místními muži, co přišli na pivo, a pak jsme ještě poseděli u čaje s paní a jejími dcerkami na dvorečku (muž, ostatně jako většina mužů Uzbekistánu, byl na práci v Rusku, takže Knoflík měl dívčí ráj). Nakonec nás paní ubytovala doma a ráno jsme holkám nechali petrolejku za přespání.
27.7. Taškent ambasáda a remont
Do Taškentu jsme se dohrkali jako hrdinové a jako první jsme se nechali taxikářem navigovat na značkový servis, kde opravují japonská vozidla. Tam nám vedoucí po zevrubném ohledání zadní části vozu oznámil, že nám opravu neprovede, poněvadž nesežene potřebnou novou součástku a jakákoliv další rozprava z jeho strany je tímto ukončena. Takovým rychlým odbavením jsme byli mírně zaskočeni, protože právě na autorizovaný servis jsme celou dobu z Buchary spoléhali. Nezbývalo tedy než řešit situaci jako běloši a šli jsme se se svou situací poradit na českou ambasádu. V bzučáku na otázku „prosím“ se ozvalo úsměvné „áááá, to jste vy, s tím Subaru, tak vy jste dojeli?“ a následně se nám na české půdě dostálo sprchy a poté i informace, že prodat auto v Uzbekistánu nelze a likvidace vozu bude trvat z administrativního hlediska 4 měsíce čekání, nehledě na to, že do likvidační částky bude započítáno i clo z původní kupní částky nového vozu (Šuplík je 15 let starý). Zbývají tedy jen dvě možnosti: buď auto nechat opravit a odjet, nebo jej naložit na náklaďák a převézt přes hranice, nejlépe do Kazachstánu, a tam odmontovat SPZ, strčit si jí do batohu a ztratit se v davu Číny. Abychom se mohli rozmyslet jak situaci řešit, odvezli nás i s autem do doporučeného servisu, kde si nechávají auta spravovat diplomati a který má dobré reference, a ještě panu řediteli vysvětlili naší situaci. Ten otřel zpocené čelo, sezval všechny podřízené, přečetl si manuál k Šuplíku a jako východisko ukázal na přiložený obrázek v knize „jak vůz odtáhnout na laně“. Pochopil, že vtip tohoto směru už jsme slyšeli mnohokrát a ponechal si den na rozmyšlenou. My jsme mezitím jezdili s řidičem ambasády po městě a sháněli levné ubytování. Najednou se nám celý Uzbekistán zdál neuvěřitelný a Karimov ještě větší borec než jsme čekali. Oficiálně se lze ubytovat jen v předepsaných hotelech, které jsou díky registraci na OVIR dražší než obvykle. Na levnou ubytovnu dosáhne jen místní turista. Nejlevnější, kontrolně-schválený hotel, jsme nakonec našli za 30 dolarů na noc a ještě jsme byli rádi, že tekl pramínek teplé vody a k snídali jsme dostali volský voko…. Večer jsme si došli na uzbecký hamburger a pak jsme po dvou měsících čučeli na televizi, kde už nám ani nepřišlo divný, že film je v ruštině…
28.7. 2009 Taškent úřadování
Následující den jsme strávili lítáním po městě a vyřizováním potřebných náležitostí. Bohužel díky totalitě a příšerné byrokracii to není tak jednoduché a všechno nám zabralo spoustu času. Prodloužení víz bylo nakonec nejjednodušší a stačilo dojít do cestovky, od které jsme dostali v Čechách pozvání do Uzbekistánu. Ti nám už za dvě hodiny vystavili potvrzující bumážku o tom, že se v Uzbekistánu i nadále můžeme oficiálně vyskytovat. Stačilo zaplatit 270 dolarů. Následovala cesta do autoopravny, kde nám pan ředitel stanovil přibližnou částku 350 dolarů za opravu auta (za takovou cenu, přátelé, opravuji jen žigulíky) s tím, že rozbitou součástku ale bude muset nechat dopravit z Emirátů a to bude další částka navíc a ať počítáme s tím, že minimálně 3 neděle to sem „poletí“. Uf…Necháváme si tedy v ruštině vysvětlit o jakou součástku přesně jde (nakonec z toho vylezlo asi deset dílů a Knoflík se projevil jako lingvistický talent) a ženeme se na internet za přítelem Pítrem z DHL, zda by nám pomohl poslat balík z Čech. Pítr nezklamal a přislíbil pomoc ihned a levně. Voláme tedy Jiřinkovi a objednáváme zprostředkovaně díly u pražského automechanika. A protože večer se blíží a Uzbekistán nás finančně totálně vysál, snažíme se ještě rychle zjistit, kde se nachází bankomat. A právě tahle operace nás ke konci dne úplně zlikvidovala. Nejenže bankomaty v Uzbekistánu kromě Taškentu nejsou vůbec, ale i tady jsou před místními potencionálními zhýralci dobře ukryty. Jako při bojovce jsme nakonec poklad našli a v jediné, Nacionalnyi bance, na opačné straně města, jsme jej spatřili…. Jenže, prázdný… Pracovníci v nitru banky zřejmě vytušili náš začínající agresivní postoj a obvolali nám všechna místa, kde se nacházejí i další terminály a servilně nám sdělili, že je konec měsíce a že peníze v bankomatech zkrátka došly. Jediná možnost je centrální Nacionalnaja banka na opačné straně města. Ale to už je večer a všechny úřady zavřeli a nám zbývá posledních 30 dolarů v peněžence…
29.7. 2009 Taškent banka, remont a výměna hotelu
Hned po ránu jsme se metrem vydali na druhý pokus do banky, kde byl předpoklad, že by nějaké valuty mít mohli. Naštěstí tomu tak opravdu bylo, jen bankomat byl mimo provoz a veškeré výběry z plastiku obstarávala slečna za přepážkou, u které už byl menší hrozen lidí. Tak jak je obvyklé, postavili jsme se do řady v diskrétní zóně, čímž nás přeběhl další hrozen lidí. Pochopili jsme, že jakékoliv zóny soukromí kdekoliv na východě zkrátka neexistují a že je potřeba si místo vybojovat. Když jsme se protlačili k okýnku a žádali o vydání příslušného balíku peněz, lepili se na nás uzbekové jako mouchy na sklo. Mezitím jsme ještě museli slečně vysvětlovat, že takovou částku skutečně potřebujeme a ano, opravdu bychom byli rádi, kdyby nám jí vydala. Po psychologickém testu, zda jsme na takové peníze připraveni, nám sdělila poplatek banky a Žížale se z toho všeho najednou chtělo plakat…Rozhodli jsme se vzít nakonec jen poloviční částku s tím, že třeba v polovině týdne bankomaty již budou fungovat.
S rozpočtem na zaplacení hotelu jsme se vydali do autoservisu, abychom potvrdili objednání součástek. Pan ředitel však mezitím, co my jsme sháněli peníze, sháněl další možnosti, jak to provést se Šuplíkem a zjistil, že pokud použijeme dané součástky ze starého Opel Vectra, mělo by to fungovat….Takže zpátky na stromy, objednání součástek v Čechách pozastavit a čekat co dál…Jdeme tedy mezitím s valutami do cestovky, kde jsme natefili na slečny s naditými kabelkami s nejlepším kurzem a stali jsme se střetem ohnivé hádky, která z dam nás „obslouží“. Sedíme na zemi v rohu schodiště cestovní kanceláře, počítáme uzbecké miliony, je nám trudno a připadáme si jako Alenka v říši divů.
Odpoledne jsme si ještě sbalili všechny saky paky v hotelu a přesunuli jsme se se špinavýma zaprášenýma batohama do jiného, luxusního hotelu blízko autoopravny, kde nám den předtím slečna na recepci „dala cenu“ 30 dolarů za noc. Pokoj je bílý, záchod je evropský a čistý, snídaně z bílých konviček, zkrátka za nejlepší peníze nejlepší potěšeníčko ve městě. Přištrádovali jsme si to navečer s milými batůžky natěšeni na večerní odpočinek, a z pani na recepci vypadlo, že 30 dolarů je cena za jednolůžkový pokoj a že si to zřejmě slečna včera spletla! S nosem na recepci jsme recepční ujišťovali, že se určitě na jedné posteli dobře vyspíme oba a to zřejmě pobavilo manažerku hotelu, která nám dala standardní pokoj za 32 dolarů. Aby to ovšem nebylo tak jednoduché, bylo nutné si vymyslet, že jsme manželé a že je v Evropě obvyklé míti každé své jméno. Liftboy nás pro jistotu prolustroval ještě ve výtahu, kde už na něj Žížala chtěla skočit a uškrtit ho.
30.7. 2009 Taškent remont a severní plány
Přece nás Uzbekistán nenechá alespoň jeden den v klidu! Manažerce hotelu se ráno nelíbila naše bumážka o prodloužení víz, protože takto nás „přece nemůže registrovat na OVIR“. Mám pocit, že tento kontrolní úřad je tady jako „Jméno toho, co se nesmí ani vyslovit“. Hrůza padá na všechny jen co se vysloví nahlas. Už s pupínky na obličeji servilně vysvětlujeme celý náš proces s vízy a že je vše ok, ale jsme ujištěni, že si „nás zjistí“. Jdeme si tedy zjišťovat jak si stojí naše auto….Pán nás vítá s ustaraným obličejem, že to opraví. Je to důvěryhodný člověk, Alexander, pro nás (V)veliký, bereme ho vážně a věříme, když slibuje, že auto bude mít teď takovou generálku, že s ním ujedeme ještě jednou tolik, co jsme ujeli…..No jo, ale vždyť my už jsme na konci……Přece ho teď nevyhodíme, když bude mít novej motor….Ještě můžeme jet na sever….Dyk tam třeba už bude sníh….A na sněhu Šuplík jezdí výborně ;)….No ale to potřebujeme víza do Kazachstánu, do Ruska a do Mongolska….Kdyby neexistovaly víza, jak krásně by se žilo…..A taky peníze na víza a ty jsou v bance…Ne! Do banky nejdu! …..
31.7. 2009 Taškent banka forewer, ambasády a mejdan u fontány
Ráno jsme opět čelili mouchám v bance a když jsme se probojovali, přepážka zavřela, že restartují systém. „It is a joke?“ Červenala Žížala na celý personál, ale když chce jít úředník na oběd, tak jde prostě na oběd…
Odpoledne máme opět kolečko přes cestovky a samotnou ruskou ambasádu, abychom zjistili, za jakých podmínek je možné získat druhé ruské vízum.
Navečer si dáváme první taškentské volno a vyrážíme na mejdan k hotelu, kde každý den v rytmu Figarovy svatby hraje líbezná fontána a trysky svítí nevkusnými barvami. Každý večer chodí na tuto atrakci spousta lidí a oddávají se hudbě, jídlu a pití. A to jsme udělali i my. Koupili jsme si hamburgera, Tuborg a oddávali se radovánkám taškentského nočního života.
1.- 3. 8. 2009 Taškent horečka hotelového pokoje
Přes den jsme si dali závazek pořádně vyluxovat, umýt a vyčistit Šuplíka, když s ním máme ještě takové plány. Vzali jsme kartáč, Jar, pracovní oděv a vrhli jsme se na úklid jako čilé dělnice. Po třech hodinách jsme naprosto vyčerpaní zhodnotili, že už nemáme vůbec žádnou fyzičku, když nás skolí i jeden úklid a šli jsme si odpočinout na hotel. Navečer Žíža naměřila 39C horečku a Knoflík byl nervózní, aby jí neodlifrovali letadlem domů a on nezůstal SÁM v Uzbekistánu! Ale zřejmě je nám souzeno řešit všechny věci společně a druhý den už ležel s horečkou také. Tři dny si s námi nemoc pohrávala, ale jak rychle horečky přišly, tak zase odešly a teď už bojujeme jen se žaludeční dietkou a lehkými břišními křečky.
Uzbekistán je jako čaroděj Voldemor a vysílá k nám svá zlá kouzla….
