12.8. 2009 Poslední noc v Taškentu a uzbecko - kyrgyzské hranice
Poslední noc v Uzbekistánu přespáváme v Šuplíku před hotelem a to z důvodu opětné nelogické byrokratické situace, kdy Ovir nám nechce vydat konečná čísla prodloužených víz dokud nepředložíme registraci z hotelu a hotel nám zase nechce vydat registraci, dokud nebudeme mít čísla víz. Mezitím, než se situace vyřešila, byl náš a ostatní pokoje hotelu obsazeny nájezdem indických bysnysmenů. A tak jsme s nostalgickou náladou naposledy použili záchodek ve voaye a druhý den ráno jsme se s Taškentem a s celým Uzbekistánem rozloučili. Cestou na hranice, kdy jsme se ani nestačili najíst, jak jsme upalovali, jsme si slíbili, že sem v nejbližší době nepřijedem J.
Na hranicích jsme si dali poslední z uzbeckých stresů, kdy Žížala nemohla najít bumážku se vstupní deklarací a po posledním opuštěném okýnku jsme opravdu naposledy zamávali. Na kyrgyzskou stranu jsme tedy přišli našláplí řešit další byrokratické záležitosti. Po 2-minuté kontrole vlastního pasu u jediného okýnka! jsme však byli upozorněni, že můžeme vstoupit na kyrgyzskou půdu, že to je vše! Neuvěřitelné! Kyrgyz se nám bude líbit J.
V Oši, v prvním městě na hranicích, jsme se těšili jak to oslavíme a protože jsme celý den nejedli, zapadli jsme do „postele" první restaurace. Nad protékajícím potůčkem, nad neosvětleným stolem, bez jídelního lístku, jsme se však nedomohli jiného, než beraní polévky. A tak Žížala držící bezmasou dietku oslavila vstup na pohraniční půdu lipjoškou a lahví Baltiky 3. Přes ulici jsme si potom zaplatili sprchu v městských lázních a ubytování v Šuplíku u pani na parkovišti s rozkládací postelí (dvě židle proti sobe, přes to žehlicí prkno, deku a na světě je postel jako pro princeznu).
13.8. 2009 Jalalabádské jezero
Slíbili jsme si, že Kyrgyzstán si užijeme a že budeme odpočívat! Hory, koupačka, měsíc pohody. Slavnostně naladěni „slíbíme si, že na sebe budeme jako hodní", jsme se vydali pomalým tempem z Oše směrem na Biškek. Asi po 30km jsme spatřili jezero, mrkli na sebe svým „odpočívajícím" okem a hodili volant na levou stranu. Nádhera, mezitím co Knoflík jede polní cestou do vnitra přírody, Žížala už loví ve fusaku plavky. Na poli na nás však čeká moloděc v kovbojském klobouku s řetězem přes cestu a s úsměvem žádá vstupné k jezeru. S úsměvem se ptáme v jaké výši a chlapec rozzářen naší veselou náladou požaduje 100 somů. Nechceme si kazit den prvním odíračem turistů a nabízíme krásných 50 somů. A všichni jsou spokojeni. Do té doby, než se prvního plážového muže se zlatými zuby ptáme, kolik se tak „normálně platí". A to byl okamžik, kdy se navršil knoflíkův uzbecký hrneček držený doposud pod pokličkou, a šel dát kovbojovi pár facek za vydřidušství. „Vrať mi mých 30 somů", křičel a když se chlapec držel svého řetězu peníze nechtě vrátit, strkal do něj jako do boxerského pytle. To už na scénu nastoupil tatínek kovboje a Žížala, která ještě Knoflíkovi vynadala, že „do lidí se nestrká a že vůbec neodpočívá!". Majitel maringotky u jezera nám nakonec peníze vrátil, ale nálada byla ztracena. Žížala se šla projít a ze samého zarmoucení nad ztraceným slibem Homolky se málem ztratila ve smrdutém bahně. Knoflík mezitím dvě hodiny hledal ideální místo na parkování. Na usmířenou večer Žížala uvařila příliš chilli polévku, otevřeli jsme si jednu Baltiku trojku a zapálili svíčky. Když nás tam tak moloděc viděl, pozval nás i se svým strýcem na meloun. Nakonec jsme museli těžko zaparkovaný Šuplík přeparkovat blíž k jejich maringotce, aby nás mohli kluci lépe ochránit před nočními bandity. Seznámili jsme se s jejich hlídací fenkou a dvěma toulavými psy a celou noc spali pod hvězdami u jezera, které jsme ještě ani neviděli.
14.8. 2009 Aslambáb
Jezero po ránu bylo přívětivé, průzračná voda u břehu byla po nočním odpočinku prorostlá travou a celé dopoledne, než přišli první oddychající nad melounem a vodkou, se hladina jezera tyrkysově třepetala. Ve stínu stromů u stolečku jsme si vychutnávali ranní čaj a kochali jsme se poklidnou náladou, kdy v celém okolí jsme byli jen my, zádumčivý kovboj a pasoucí se ovce. Z poklidného rozjímání nás vyrušil až postarší Kyrgyz, který si u stánku zakoupil petku Našeho piva a jal se rozjímat s námi nad ztraceným mládím, které tady u jezera strávil. S rozumbradou jsme vydrželi ještě hodinku, ale s ubývající hladinkou jeho moku rostla naše netrpělivost a nakonec jsme ujechali. Knoflík doplatil strážci pláže včerejších 30 somů na „usmířenou" a na základě Rozumbradova doporučení jsme se jeli podívat přes „ořechový tunel" (vlašské ořechy nepocházejí z Řecka, ale z Kyrgyzstánu je, dle místních, do jižní Evropy je přivezl Alexandr Veliký. Na tuto skutečnost je tady každý velmi hrdý) k vodopádům do Aslambábu.
Jak jsme zjistili, k velmi oblíbenému místu jak pro místní, tak zahraniční turisty. Na náměstíčku pulsující vesnice jsme si nechali v turistické kanceláři ukázat veškeré možnosti k ubytování, trekových okruhů, malých i větších výletů, a nakonec jsme se s autem vyškrábali k „malému vodopádu", kde jsme se pod tíhou davu nechali oprášit ledovými kapkami padající vody. Protože nemáme náladu na zážitky z hromadného obdivu přírody současně s tisíci dalšími obdivovateli, zajíždíme se Šuplíkem na travnatou loučku u potoka za vesnicí a necháváme se kolébat šuměním vody v poloze ležmo po celé odpoledne. Až do pozdního večera s námi na loučce tráví čas spousty odpočívajících posádek aut, jen s tím rozdílem, že my sebou nemáme minimálně dvě lahve vodky. Po všech teplých večerech, ve kterých jsme trávili poslední dva měsíce, byla najednou ve 1300m n/m brzo zima. Žížala si oblékla troje kalhoty, jeden spacák a Knoflík si začal užívat. Konečně normální teploty. Jaká to krása! A ty hvězdy! A ty hory! Na to si musíme ťuknout! A ještě jednou....Žížalo, ty už jdeš spát? Na to si musím ťuknout....To je krása, sedět takhle pod horama....Žžžžížallloooo, já odpoččíívámm...J
15.8. 2009 kolem jezera Togtogul malinovými pláněmi pomalu na Biškek
Zpět na hlavní silnici a za chvilku už podél Togtogul jezera. K jezeru se silnice kroutí skalnatým valem jako had podél vodní přehrady po úzké serpentýnové, uměle vytvořené cestě. Modrá průzračná voda láká ke spontánnímu vykoupání, kromě jedné placené pláže se šlapadly však k vodě není vstup vzhledem ke strmému srázu možný. Za jezerem krajina potom odměňuje zdvihajícími se kopci, zalesněnými hrbolky, průzračným studeným potokem, svěžím chladným vzduchem, zrajícími malinami a sezónními stanovými městečky všech, kteří maliny přišli sbírat a poté hromadně podél stoupající silnice k nebesům, prodávat. Jezero samo o sobě je skleněná poklička pod čínskou tapetou. Tyrkysový satén, ve kterém se odráží pestrobarevné kopce po celé jedné straně jezera. Smetanové barvy od bílé, krémové, béžové, zelené až po hnědou, míchají odstíny jako použitá formelína a kopce tak vytvářejí dojem neplastičnosti. Jako by člověk fotil již focené, jako by přenášel obraz do svého obrazu.
Samotná cesta z Oshe do Biškeku nyní, po natažení nového asfaltu, trvá 11 hodin. Dost dlouho na to, aby se člověk mohl kochat vodou, zelení, kopci i vesničkami. My jsme večer zastavili pár metrů pod silnicí u potoka, kde sezónní sběrači malin postavili své jurty a pozvali nás na polévku. Zakoupili jsme si od nich i pár malin a mléko k snídani a sami jsme si večer uvařili slivovicový grog, protože večer už je tady opravdu chladný.
16.8. 2009 sedlo 3300 m/nm z Oshe do Biškeku
Ještě večer jsme napsali Máce a Petrovi (kteří tou dobou měli projíždět kolem nás do Biškeku autobusem) sms s našimi souřadnicemi a pozváním na malinovou snídani. Nakonec jsme se začali obávat, že jestli na nás v noci opravdu zaťukají na okýnko, že se strachy učůrnem J. Nad ránem na nás však jemně zabubnoval jen déšť a po východu slunce už jsme se okýnky dívali na probouzející se zelené kopečky s pasoucími se koňmi. Vyjeli jsme o pár kilometrů výše, na planinu, kde slunce už roztáhlo své hřejivé paprsky a my jsme vytáhli koberec a uvařili si po dlooouuhé době kafe s mlékem. Jaká to lábuž! Zjišťuji, že ke štěstí stačí poklidné ráno s malým koflíčkem bílého kafe!! Chvíli jsme jen tak polehávali a kochali se teplem v žaludku a zelenými kopečky, za kterými jsme zatím jen tušili tu krásnou prázdnotu, do které jsme toužili se vydat. Zařadili jsme toto místo do mapky v hlavě a až se budeme obrátno vracet do Biškeku po našem okruhu Kyrgyzstánem, ještě jednou se tady zastavíme a nasajeme více atmosféru rozsáhlých planin. Jak jsme řekli, tak kolem nás projel mladík na koni, co jel k jurtám u silnice prodat mléko. Jo, tady je krásně.
Ale to už jsme startovali Šuplík a protože po druhé opravě se hodně zahřívá, do stoupajícího kopce před sedlem jsme jeli nanejvýš obezřetně. Po hodince a více jsme rychlostí 10km/h dohrkali na vrchol a to už na nás čekala druhá strana hory serpentýnma dolu. Jak se Šuplík hřál nahoru, tak se hřál dolu, a uprostřed kopce jsme u potoka polévali rozžhavené brzdy jako žhavé kameny. Do údolí jsme přistáli nakonec bez problémů, ale v hlavách už se nám šikovali malí pikolíci „jak to zvládnem podruhé". Do Biškeku jsme potom roztahanými dlouhými vesničkami, „haťáckými" domečky roztaženými podél silnice, přijeli přesně v době, kdy se Máca s Petrem stačili ubytovat. Ještě s ostatními účastníky jejich zájezdu na Pik Lenina jsme se nakvartýrovali do pronajatého bytu a večer zašli na biškecké pouti na večeři a pivko. Kdo se nebál strašidel, vyjel na ruském kole pokochat se pohledem na zasněžené hory v zapadajícím slunci a ostatní mezitím spucli další várku pelmení či popili další čajník. Večer jsme se tak ještě s Knoflíkem dostali na českou párty ve zmíněném bytě, vyslechli si historky „jak se leze na Pik Lenina", s obdivem nad výkony si řekli, že zůstaneme u hipísáckého poklidného života, a ustlali si na karimatce u kamarádových nohou jejich postele.
17.8. 2009 Čolponata, jezero Yssyk-Kol
Ještě v malé knoflíkově kocovině jsme odnesli Helenku do remontu (když není rozbité auto, porouchá se nám počítač) a v nákupním centru, za které by se nemuseli stydět v kdejakém německém městečku, jsme nakoupili zásoby dobrých konzerv do Mongolska a v posledním patře se nadlábli evropského jídla ve fast foodu. Potom už jsme se vydali 250km k jezeru Yssyk-Kol, kde na nás opět čekala Máca s Petrem. Čolponata, nejturističtější místo u druhého největšího, nejvýše položeného jezera světa, byla nabitá bohatými kyrgyzskými a kazašskými turisty. Místní nabízeli ve svých chaloupkách pokoje k pronájmu, ale ani hotely a restaurace nebyly prázdné. My jsme však měli to štěstí veškerý tento ruch minout, nakoupit si víno, olivy a lilek v magazínu a odšinout si to dvacet kilometrů mimo na pláž, kde jsme se utábořili, zapálili oheň a udělali si noční piknik na pláži. V zapadajícím slunci se krásně odrážely zasněžené vrcholky hor na protější straně jezera, a my jsme si užívali tu naprostou pohodu bez lidí u vody, která byla i v končící sezónně ještě teplá. Pochopili jsme tak jeho název Teplé jezero v kyrgyštině (říká se, že kyrgyzové se v jezeře díky jeho prosakování teplých pramenů, koupají i v zimě). Jen kdyby na nás po celý večer neútočili komáři! Utábořili jsme se na travnaté plošce u písčité pláže a to se nakonec ukázalo jako problém. Jakmile sluníčko zapadlo, vrhli se na nás komáří rodinky jako kobylky a přesto, že nekousali, ve spacáku jsme jich ten večer povraždili na stovky.
18.8. 2009 cesta do Karakolu pod horama
Už v sedm hodin ráno lákali místní kluci ze žigulíku Petra na vodku a i přesto, že slušně odmítl, byli otravní jako večerní komáři. Když vypili druhou (či snad třetí) láhev, konečně odjeli. My si rozbalili koberec, rozžhavili vařič a oddávali se nesmírné chuti bílé kávy u pohledu na čisté jezero. Lepjošky se sýrem, broskve, ranní koupačka, to vše nás naladilo na hezky strávený další den. Nasedli jsme všichni čtyři do Šuplíku (holky do polohy ležmo do postele a v dalších hodinách už jenom drbaly a na svět koukaly malými okýnky mezi polštářky) a sunuli se směrem Karakol pod horama. Cestou jsme zastavili natrhat si pár mini meruněk, které rostly podél cesty a navečer jsme dorazili do města. Ubytovali jsme se v turistickém jurtovišti uprostřed města „netopíme, je léto" a pod spacákama do minus 10C a čepici jsme se snažili zahřát na posteli ve zmrzlé jurtě. Vyšplhali jsme se přeci jen výše a teploty jsou oproti pláži u jezera nižžžšššíííí.
19.8. 2009 cesta na Arašan
V poslední vesnici pod horama si půjčujeme koně i s průvodcem a necháváme bágly i sebe vytáhnout na Arašan. Postupujeme sluncem, bouřkou. Žížala zpočátku pláče a Knoflík prosí průvodce, aby jejího koně nespouštěl z provazu. Sám má línou kobylu, kterou musí popohánět proutkem, Petr má pusu od ucha k uchu a Máca je zpruzelá, že jí kůň s těžkými bágly nejede. Ještě jí cestou v dešti promrzly ve vietnamských botkách nohy a tak když si nahoře pronajímáme chlíveček, že i v Nepálu mají lepší, jdeme se ohřát do bazénu. Honosné to slovo pro betonovou ruskou ďouru s horkým minerálním pramenem. Za stejné vstupné jako do Podolí se ale hodinu paříme jako kuřata v nádherně horké vodě. Pivo, které nám koníci vytáhli nahoru, tu chutná skvěle ;). V noci losujeme kdo bude spát na příšerné posteli nebo na příšerné zemi. Žížala nakonec vyhrává nejkratší proleželou postel, na které místní prodávají u silnic melouny, Knoflík padá z vypouklé nacpané matrace senem, Petr líže prach pod postelí a Máca na nás kouká shůry 2 metrové matrace. Nad ránem všichni slyšíme příšerné zvuky za chalupou a ani nedutáme, bo je každému jasné, že to je medvěd (druhý den zjišťujeme, že takhle blbě tu vyřvávají horské krávy).
20.8. 2009 počátek treku na Ala-Kol
Ráno se s kamarády loučíme, ti jdou zpátky do města, aby chytli letadlo domůůůůůů. My se vydáváme směr vzhůru Ala-Kol. Po půl hodince prodíráním se koňským blátem, se před námi rozprostírá veliké údolí s řekou a pasteveckými stany. U jednoho z nich si Žížala kupuje kumys (moc dobrej!) a pomalu se suneme nahoru. Obloha se pomalu zatahuje a když jsme přešli ještě další dvě údolí, zdá se, že bude pršet. Přes potok se brodíme ke klukům pastevcům do stanu, ale protože nebyli doma, uvařili jsme před stanem alespoň čaj. V dalším údolí, kde se páslo spousta koňů, už začaly padat kroupy, takže jsme bleskurychle postavili stan a zalezli. Bouřka bohužel trvala si dvě hodiny, takže potom už za stmívání, jsme jenom uvařili nudle a zalezli zase do stanu. Bouřka začala znova a burácela celu noc. Jak to, že to těm koňům nevadí a v klidu se pořád pasou?
21.8. 2009 konec treku na Ala-Kol
Za svítání jsme zjistili, že během noci napadlo několik centimetrů sněhu. Bylo krásné třpytivé ráno, koně se stále pásli, slunce pomalu dokreslovalo barvy na zmrzlé trávě a my jsme nad nudlemi zvažovali, zda budeme pokračovat v cestě. Nad námi se tyčilo zasněžené sedlo, které jsme měli přejít, a protože během noci foukal také silný vítr, zdálo se nám, že sníh je v sedle nafoukaný tak blbě, že je to možná riskantní. Rozhodli jsme se sejít do údolí. Cestou jsme potkali Rusáky s těžkými batohy, molitanovými rourkami místo karimatky v gumových pantoflích. Jak kamzíci skákali v ponožkách v horském potoce. Tvrdili, že sedlo „net problem", ale Rusovi na horách raději nevěřit. Potom odběhli! My se kochali stády ovcí a koz a v čerstvém bahně cest jsme stopovali medvědí stopy. Šel před námi, tvrdí Vinetou! V Arašanu si pronajímáme studený pokoj v chajdě ze zimní zahradou. I to je silné slovo, bo Rus, v tomto případě Kyrgyz, má všude bordel, sklo v oknech sporadicky a do chalupy teklo. Komnata voní po mentolu předchozího návštěvníka a děvušky nám dovolili vlastnoručně si nasekat dříví, abychom si večer zatopili v krbu. Sedíme sami v chalupě s mladým asociálním Francouzem, co si v Kyrgyzstánu koupil koně a pak zase prodal, a nás zařazuje do škatulky lidí, co si na cestu vydělali prodejem kokainu. Jeho profesí je sociální pracovník pro sociálně nezařaditelné osoby a my bychom jej mezi jeho ovečky poslali ihned.
22.8. 2009 cesta z Arašanu do Karakolu
Sluníčko nás vytáhlo ze spacáku a i přesto, že na Arašanu je zima, vypadá to na hezký den. Sbalili jsme batohy a klesáme do města. Je sobota a v protisměru nás míjí spousta terénních vozů, které si to blátem šinou nahoru. Ještě že jsme měli to štěstí pobýt v kempu ve všední den, bo jak jsme zjistili, o víkendu jezdí kyrgyzové v hojném počtu na hory odpočívat (tzn. pít vodku). Cesta dolu nám trvala si tři hodiny. Na maršrůtku jsme ve vesnici čekali se zmoženými tlapkami, a když jsme viděli jednu přijíždět, rychle jsme nazuli boty a už jsme byli uvnitř. Žádné peníze od nás ale řidič nechtěl, jen se tak blbě díval, když jsme si nadiktovali kam chceme jet. Zastavil nám totiž zájezd víkendových turistů, kteří nám nabídli jablko, pozvali nás na výlet se slavnostním zakončením hostiny nad plovem a ještě nás odvezli až před jurtoviště. Kdybychom nebyli tak unavení, možná bychom na výlet jeli s nimi J. Šuplík už se na nás na parkovišti smál a my jsme do něj zvesela hupsli a krásně se vychrupali.
23.8. 2009 Yssy-Kol u Bakonbajev
Na druhé straně Čolponaty, u jezera pod horami, jsou krásné pláže a čistá, hluboká, modrá voda. Pláže okolo silnice jsou posety lidmi, kteří odpočívají u odpoledního pikniku. My blízko městečka Bakonbajev zastavujeme také a pomalu začínáme tábořit. Vaříme výbornou česnečku a smažíme si český smažák! Místní nám ještě nabídli šašlik z jejich zakončeného pikniku, meloun a po tom všem si ještě cedíme jizerskou meltu s mlékem. Zapadá sluníčko, padá duha, pomalu začíná prosvítat orientální srpek měsíce a my máme ráj na zemi. Hody zakončujeme hrnečkem červeného vína a padáme do hlubokého spánku.
24.8. 2009 Balykčy, Šuplík potřetí v remontu 
Zdá se, že Šuplík občas jede, občas nejede. V Bakonbajevu se snažíme najít autoopravnu, asi hodinu ztrácíme čas mužem, co má bratra kaprála, „ten všechno zařídí", ale po nezdaru se vydáváme do dalšího města. V Balykčy, ve městě plném sušených ryb, nám je jeden dvoreček autoopravny doporučen, tak tam zajíždíme a kluci tvrdí, že nám ufukuje pod hlavou a že je potřeba dobrousit kryt od pístů. Čekáme do večera, kdy je výbrus dokončen a vydáváme se na zkušební jízdu. Chytí nás policajti za rychlou jízdu a po nezdaru nad polemikou morálky úplatků policie platíme 200 somů. Vydáváme se na místní pláž zjistit, jak by to tam bylo s přespáním a do pneumatiky se nám zašprcne sponka z koňské ohlávky. Na silnici, už potmě, se tedy snažíme kolo vyměnit a v tu chvíli se u nás zastaví policajti, kteří si od nás vzali pokutu bez kvitance a peníze nám strkají zpět do kapsy, ať si prý raději dojedeme do vulkanizácie. Protože už je tma a se Šuplíkem do autoopravny jsme dorazili pozdě, rovnou jsme na dvorečku mezi olejovými skvrnami přespali. Jakmile za klukama zaklaply vrata, my otevřeli náš demižónek a zpumprdlikovali jsme se jak zákon káže. Byl to zatím náš nejlepší mejdan za celou cestu J. Společnost nám dělalo vtipné zaprášené štěně Blecha, co kolen nás skákalo celý večer radostí, že není venku sám J
25.- 26. 8. 2009 Song-Kol
Jakmile jsme ještě se zívnutím otevřeli dveře auta, Blecha už kolem nás skákal, div se neučůrnul. To je radosti J. Bohužel mu musíme zamávat a vyrážíme na kopec, na planinu Song-Kol. Dvě hodiny do kopce po prašné cestě. Odměnou jsou nám krásné výhledy, pestrobarevné hory, filmové nebe a Šuplík, co jede jako král. Vyškrábali jsme se do 3450 m/nm a pod námi se rozprostřelo údolí s jurtami a za ním jezero. Pomalu po cestě sjíždíme blíže, a u potoka táboříme. Dva dny jsme strávili na tom krásném, leč chladném místě a kochali se pomalými dny pasteveckého života. Vstávali za zmrzlého svítání, za zvuku kašlajících a chrchlajících koz. Pozorovali dojení krav, vyhnání stáda na pastvu a za zapadajícího slunce zase hnaní stáda domů. Od souseda z jurty jsme si půjčili koně a vyrazili na výlet k samotnému břehu jezera. Pro Žížalu klidnou kobylku, koně samotného pána z jurty, a pro Knoflíka šedáka Bobka, co žral zelené koblihy svých soukmenovců. Kdyby se Bobek dvakrát nesplašil a Knoflíka neprohnal travou, byla by to až nudná pomalá projížďka J Takhle víme, že k jurtě se bez ohlášení „držte psa" prostě nejezdí.
27.8. 2009 kolem Son-Kolu přes Aral do Čaeku
Po ranním rozloučení a čaji s mlékem jsme se vydali kolem jezera do civilizace údolí. Protože silnice vedla podél břehu jezera, mohli jsme ještě dvě hodinky pozorovat osamocená pastevecká obydlí nebo turistické semeniště jurt. U dědka s velbloudy jsme dostali poslední nákres kudy dolů a pak už jsme se pomalu blížili k povrchovému uhelnému lomu, přes který silnice vedla. Nezabránili jsme totálnímu zaprášení naší polní kuchyně a opět jsme poplakávali nad usedlým černým prachem nad vším nádobím. Do první vesnice jsme dorazili v podvečer, nakoupili v magazínu proviant na večerní hostinu a v zapadlé zemědělské vísce jsme se utábořili u potoka u posledního hospodářství. Upekli jsme si staročeský bramborák a nepohrdli jsme nabízeným ajranem (zakysaná hustá smetana) od slečny z domu. Nakonec jsme se i s autem přestěhovali k nim před barák, kde nám byl nabídnuta kadibudka a pozvání na ranní snídani.
28.8. 2009 malinová pláň nad Biškekem
K snídani byla lepjoška, ostružinová marmeláda, máslo, smetana a čaj s mlékem. Pohostili jsme se k prasknutí a s velkými břichy jsme ještě absolvovali prohlídku domu. K hromadnému focení přiběhl i otec z pole a hrdě se pochlubil kožešinou zastřeleného vlka, do které Knoflíka přinutili se obléci. Celkem jsme se u vlčí rodiny pobavili J. Na cestu jsme dostali i výslužku vajíčka a marmeládu a po cestě za vesnicí jsme se ještě zastavili na spáchání ranní hygieny v místní horské řece. Teď nám bylo nádherně! Žížala láme rekordy v nemytých vlasech a těší se domu na vysloužené odměny ;). Za vesnicí ale Žížale začalo být nevolno a pak už jsme několikrát stavěli, abychom nemuseli použít blicí pytlík. Sotva se šourá a nejraději by zalezla do spacáku. Odpoledne přijíždíme na „malinovou planinu", Knoflík si v restauraci u cesty dopřává hovězí kotletu (mletý karbanátek) a Žížale se navaluje.
Táboříme daleko za silnicí u potůčku, kam koně chodí pít a dopřáváme si opět pohled na pasoucí se koně v zapadajícím slunci. Ještě jsme si stačili uvařit výživnou polévku a čočkový salát, když to šla Žíža v okamžiku všechno vyházet. To už si naměřuje 37,7 a tak leze do postele a Knoflík se stává hospodyňkou. Pošukává kolem jeskyně, myje nádobí, uklízí a zvesela si pobrukuje, že má ženu lazara. Jakmile se setmělo, přihnal se k nám velký černý pes se svítícíma očima a v běhu zuřivě štěkal. Knoflík hodil do auta šipku a na krvelačného psa jsme se dívali už jen za sklem. Obcházel pak kolem nás jako vzteklý a myslím, že to bylo jen přátelské upozornění, abychom se nepřibližovali k jeho jurtě. Což se ostatně nikomu z nás nechtělo, jen do té doby, než o půlnoci Žížalu vyhnaly střevní potíže do křovíčka. Ani si nestačila natáhnout kalhoty a už jsme slyšeli to zlověstné zavrčení.
29.8.- 8.9. 2009 Biškek
V Biškeku přespáváme na parkovišti před autobazarem, abychom hned v pět ráno mohli zabrat nějaké volné místečko. Rozhodujeme se, že zjistíme informace jak si Šuplík stojí na kyrgyzském trhu. Hned od rána jej místní poklepávají jako meloun, ale naše cena je pro ně příliš vysoká. Bohužel je tak vysoké clo, že na to, abychom auto prodali za peníz, za který jsme jej pořídili v Čechách, je pravděpodobně nemožné. Potkáváme Marka, Belgičana, který dováží a následně auta prodává, a ten nám poskytuje po troškách informace, jaká je realita. Clo 1800 dolarů a i s převodem auta, novou značkou apod. se dostáváme na 2500 dolarů. Nabízí nám pomoc při prodeji, a ubytování u něj doma po celou dobu, než auto neprodáme. Na celý týden se tedy kvartýrujeme do pokoje na rozkládací gauč a vylejzáme jen do kuchyně, abychom uvařili všechny zásoby ze Šuplíka. Buřti, tzn. Marek s Venerou ostatně celou dobu dělají to samé a podezříváme Marka, že se do Kyrgyzstánu přistěhoval jen proto, že tady nemusí makat. Celý den čučí na televizi za vydělané peníze z jednoho prodaného auta měsíčně. Jooo, to je život, ale nás už to žene dál a začínáme se tady nebezpečně usazovat! Auto za 500 dolarů nakonec koupil Sergej Michaljovič Ivanov, kamarád Marka, a my před odjezdem zajišťujeme balíček DHL, kde nám Jiřina posílá nový techničák psaný na Sergeje. Jakmile balíček dorazil, my se snažíme nacpat vše ze Šuplíku do batohu, bo auto již není naše. Zjišťujeme se slzou v oku, že veškeré vybavení ložnice, kuchyně, nářadí, koberec a část gardoriéby musíme nechat u Marka doma. Zbytek věcí cpeme do batohů. Alespoň máme pocit, že věci jsme dali na užitečnou věc a jestliže Marek takto ubytovává více turistů, zařídili jsme mu luxusní hostel. V den končících víz nás Buřti odvezi taxíkem na nádraží. Zřejmě se chtěli ujistit, že skutečně odjíždíme a ještě nám za mávajícím autem, vyrážejícím směr Almata, zamávali. Sbohem, Kyrgystáne, sbohem Šuplíku! Teď už se můžeme jen těšit na cestu jižní Evropou s GAZ66 :]
