Svěží zelené pláně - tak o tom si v říjnu nechte v Mongolsku zdát. Mongolsko je zlaté!

Na západě žluté jako říční zlatinky, ve vnitrozemí se třpytí jako Buddhovo písmo. Nekonečná, neutěšená příroda odevzdává svou živoucí sílu a ponechává si podzimní kabát. Pod sytým, blankytně modrým nebem se krajina pyšní jako princezna v nejlepších letech. Zlatavé modříny ve slunci odrážejí lesk jehliček, které, když zafouká jemný větřík, dopadnou na vás jako elektrizující vlasy Zlatovlásky. Hravé mládě Hoton nuur se stále baví bílými krajkami na písečných plážích, ale staré a moudré jezero Hurgan nuur ve svých temných kovových vodách pomalu dává najevo, že se blíží zima, a halí se do své oranžové šály. Slunce, jako správný kapitán, se vzdává poslední, a jen na noc předává zcela svou moc do hrozných spárů Temna a Chladu. Přes den však hřeje, obléká do příjemných hedvábných šátků, a v jeho paprscích je celý svět najednou krásnější a třpytivější. Vzduch je tak čistý až voní, a v jeho průzračnosti je možné dosáhnout nekonečna. Mongolsko je jako čirá tekutina, krásná a nevinná.

Ale snesme se ze snového rozpoložení na zem, přímo na sedačku autobusu! Veškeré romantické představy jsou rázem vytřeseny jako pytel s kozím masem, zaprášeny ve výmolech silnic a utopeny v beraní polévce.

Cestování v dopravních prostředcích se netrénovanému bělochovi jeví, alespoň zpočátku, jako očistec na Zemi. Ale všechny cesty vedou přes Ulaanbaatar a brzo si člověk zvykne na to, že nejkratší vzdálenost v Mongolsku je zhruba tak dlouhá jako oddalovaný výlet přes hranice státu. Jen s tím rozdílem, že právě tuhle cestu absolvujete ve třech na jednom sedadle, zavaleni krabicemi bez možnosti se pohnout. Člověk zkrátka vydrží, namačkán na svého společníka, sedět v jedné poloze, konečky prstů otáčet stránky knihy a ještě si u toho rozbalit bonbón. Einstein by mohl psát eseje o relativitě času, vždyť při naší poslední cestě, kdy „jedeme JENOM devět hodin", jsme si nezakoupili ani proviant na cestu.

Vymyslel si snad Mongol na turistu i další pastičky, aby se mu po té krásné zemi tak neroztahoval? Vždyť kdo vydrží o chlebu a tyčinkách Mars? Nejde přeci jen o samotné pižmo beraního masa, které je cítit z každého jídla, z lidí, v obchodě, na ulici, v bance...Ale kdo si každý den ve svém životě řekne „já se tak těším na večeři, bude to samé co každý den". Kdo si zasněně povzdychne „já mám takovou chuť na mastné, neochucené jídlo". Neberme v potaz historii, tradici a folklor, i motocykly vystřídaly oře, a v hotelových pokojích nás stále ubytovávají účelně jako koně „když nevydrží do rána, je to slabé zvíře".

Mongol sám je druh ojedinělý a velmi otužilý. A to nejen na těle, ale i na duchu. Miluje Čingischána, vodku, maso a mléko, rodinu, své tradice, a jiného Mongola, a troufám si říci, že na posledním místě v jeho žebříčku se objevuje i něco jako povinná registrace divného cizince, asi jako nevítaný závan špinavé civilizace. Mongol je přizpůsobivý, ke svému druhu loajální a tolerantní. Jeho osobní intimita se v geru stává intimitou ostatních a na místech veřejných se takové věci potom berou jako věc přirozená.

Mongolskem člověk nenačuchne v Ulaanbaataru, západním světem tak něžně pojmenovávaným jako UB. Město, kdysi prostě Město, je dnes centrem byznysu, universit, nákupních center, mezinárodních restaurací, západních investorů, nadací a charit s velkými a drahými auty, a cizinců, kteří tady prostě pracují. UB je z mého pohledu hlavně obrovské překvapení z představ od odhazování odpadků ze sídlištních oken po dnešní skleněné administrativní budovy a české pivo na Náměstí (i když s těmi odpadky jsou pořád dost na štíru). Ulaanbaatar je také tak trošku malou rohožkou na cestě do Číny. Před obchodním domem pokřikuje celý den čínská reklama a město je zaplaveno čínskými výrobky. V domácnostech se pere v čínských pračkách a sprchuje se v čínských masážních buňkách. Popiskům nikdo nerozumí, programy pro praní prádla se volí náhodně a teplota vody se reguluje z kohoutku v umyvadle. Ale lepší než mimo hlavní město, kde v domácnostech není ani koupelna, a jednou týdně se navštěvují městské lázně.

Historicky jsou Mongolové národ kočovný a v dnešní době žije v jurtách zhruba polovina národa (druhá polovina se dělí o panelákové buňky vystavěné v dobách vlivu Sovětského svazu).

Ger obývá celá rodina, prarodiče mají případně stan vlastní, hned vedle „mladých". První, s kým se však při návštěvě geru seznámíte, je pes. Obvykle jsou krásní, velicí, chundelatí, a po vzájemném očmuchání i velmi přítulní. Hlavně jsou však výborní hlídači, takže první věta, kterou si pro odchod z města natrénujte, je „nochoj chorjo, držte psa" :]. Jakmile však překročíte práh barevných malých dvířek, pohostinnost vás nemine. Nekonečný, celodenní slaný čaj s mlékem, smažené kousky chleba, smetana, sušený jogurt, a když se poštěstí, a zrovna jste se stali svědky kozí zabíjačky, výtečný ovárek s cibulí a pečená játra na kamnech. Před spaním se chuťové buňky namlsají kumysu, nebo-li zkvašeného kobylího mléka, a šup na kutě. Jen v tuto dobu, zejména pod kopci zasněžených vrcholků Altaje, v noci mrzne. A do kamen se přikládá jen během vaření, nikoliv pro osobní pohodlí. Na udusané hlíně, kde pod dřevěným pletením pěkně táhne, jsme se tedy za rozbřesku převalovali v podivné peřině housenčího typu, a drkotali zubama. Ráno jsme tak stali terčem posměchu, neboť „jurťák" si večer svlíkne jednu vrstvu oblečení, v páru zaleze do kovové postele a celou noc se ani nehne. Tepleji bývá ve srubech spárovaných blátem, jednomístných budkách s plochou hliněnou střechou. Místo skleněných tabulek v okně igelitový pytel a místo podlahy plastový ubrus, ale během večera a noci je mezi dřevěnými stěnami přeci jenom příjemněji.

Mongolsko je země nelítostná a zvítězit může jen nejsilnější. Mongolové jsou věčnými válečníky. Stále jsou odkázáni sami na sebe v přírodě za horkých lét (+40C) a krutých zim (-50C), na svou rodinu a svá stáda. A to i přesto, že civilizace pomalu vyměňuje koně za motorky, zavádí internet a v každé vesnici lze zakoupit ruský, čínský a polský tovar. Své válečné geny projevují i na úřadech a během nakupování, a jakmile nemáte ostré lokty a ve frontě stojíte jako tupý Evropan, jste řazeni do sekce „necivilizovaných cizinců".

A tak vzniká rozpor mezi tím, kdo má pravdu - je civilizovaný neotesaný Mongol nebo zhýčkaný Evropan?

Buď jak buď, Mongolsko má své osobní kouzlo a doufám, že si svou vůni berana ponechá co nejdéle!