17.10. Ulaanbaatar - Čína

„Jakým autobusem se dostaneme po sedmé hodině ráno na nádraží? To prosím pěkně žádným, první autobusy začínají jezdit až po osmé hodině ráno!" Nejpoužívanější mongolova fráze „nevím, asi ne, možná zítra" se nám začínají pěkně rozšiřovat a tak balíme batohy, choulíme se do kulichů a pěti podvlíkaček a vydáváme se na zmrzlé nádraží. Tenký led na mramorových schodech nám říká, že to je na poslední chvíli, ještě pár dní a zemřeli bychom tu zimou a hladem :). Nejsme zřejmě jediní běloši, kteří před prvním sněhem v Mongolsku prchají jako myši - přímý vlak Ulaanbaatar - Beijing je čistě „turistický". Jako tažní ptáci všichni přelétáváme do teplých krajin.

 

V kupíčku se čtyřmi postelemi losujeme Chrise z Dánska a Agnes z Maďarska, kteří se na svou roční cestu kolem světa vydali teprve před měsícem. Užíváme si tedy lehký pocit „mazáků" co se cestovních zážitků týče, ale když jsme se podívali na jejich batohy velikosti lískového oříšku a porovnali jsme je s našimi nafouklými vaky jako kráva, měli navrch zase oni - musíme se těch báglů po Nepálu zbavit! Jsme za blondýny, co si vozí fén na vlasy :).

 

30 hodin vlakem uteklo rychle, kromě tří hodin na hranicích, kdy jsme z důvodu jiného rozpětí kolejí museli měnit podvozky, a mongolského okýnka, které se nedalo dovřít, takže nám táhlo na nohy. Vzhledem k tomu, že jsme táhli na jih, nebylo to tak hrozné a v Číně už bylo celkem teplo. Jakmile jsme překročili „čáru" a spatřili první nevkusné čínské neony, začal celý vlak tleskat. Sbohem, smrdutý berane, sbohem, krutá zimo, odcházíme do jídelního vozu na první rýži! (tu si Knoflík dal, s vajíčkem, a hned se ve vlaku pokakal :)....)

 

• Vlaková vsuvka - děkujeme všem břišním červíkům, kteří od nás v Biškeku odešli a již více jak měsíc nemáme žádné střevní potíže. Jak jsme zjistili, s nimi bychom cestování vlakem zřejmě bez společenských fópá nepřežili. Jak v Rusku, tak v Mongolsku (nezmiňuji lepší vlaky v Číně), je cestující stále nucen přizpůsobovat své potřeby pouze mimo vlakové zastávky. Jakmile se stojí, wc se zamyká! Jenže když na hranicích čekáte třeba čtyři hodiny????? :O

18.10. příjezd Beijing

 

Do Beijingu přijíždíme asi ve dvě hodiny odpoledne, odkládáme šest vrstev oblečení a ještě v zimních pohorkách se paříme v metru, kterým se vydáváme na konkrétní adresu blízko Tian'anmen, do zabukovaného hostelu Emperor. Připadáme si jako buráci, co přijeli se slámou za uchem a jsme překvapeni, co všechno Čínani kvůli olympiádě ve městě svedli. Všechno funguje! Všude jsou anglické popisky, metro je naprosto přehledné s elektronickým navigátorem, aby hloupý turista věděl kde má vystoupit, na každém rohu čisté! záchodky zadarmo!, a pouliční studenti dobrovolníci, kteří ještě rok po olympiádě oslovují turisty a pomáhají s lepší orientací ve městě. V hostelu nás vítá neuvěřitelně milá obsluha a všichni se na nás usmívají! Překročili jsme snad nějakou magickou hranici? Tajné nástupiště číslo 9?

 

Jdeme do hospody! Na jídlo! Po čtyřech měsících gastronomického trýznění, kdy chuťové buňky získávaly odměnou jen šašlik, hranolky, berana, kozu a občas vykouzlenou domácí zeleninovou stravu v Šuplíku, jsme nadrženi na rozmanitost chutí a výběru čínských pokrmů. Z jídelního lístku, který měl 20 stránek jsme byli nešťastní. CO si mám dát???? Kuřecí kung-pao, vepřové ocásky se sladkokyselou omáčkou, oříšky v sojové omáčce, grilované lusky s chilli, strouhané pečené brambory, špenát s česnekem, nudle s polévkou, a „ještě dvě piva, prosím!". „Jedeme na drakovi, Žížalo, já vidím všude milión Čínanů :))))"

 

19.10. - 27.10. Beijing

 

Čínani jsou všude! A všude jich je strašně moc! Jsou jako koberec na ulici, v metru, na památky se valí hromada pestrobarevných čepičářů organizovaná od cestovních kanceláří.

 

Od této chvíle nám začíná gastronomicko - hostelový turismus. Žádná romantika bez turistů, neboť kromě „bělochů", kterých je v Číně požehnaně, se prodíráme i davem turistů čínských, kteří jsou po jakékoliv památce jako diví.

Má to samozřejmě i pár výhod, např. se teď myjeme pravidelně i obden ;), ale zjišťujeme, že konverzace „stále dokola" s jinými turisty „odkud jste, kde jste byli a kam jedete" a americké „óóóóóóó, it is amazing", nás dost nebaví :) ...

 

A tak proplouváme s ostrými lokty po Beijingu v davu Čínanů, učíme se být „všude první" (protože pokud nejste dosti průbojní - nedojdete si ani na záchod, nedostanete se do metra, neuvidíte nic z památek, zkrátka v Beijingu, a v celé Číně nepřežijete) a večer se straníme ostatním v temných koutech u malých stolečků nad lahví levného piva a výborného jídla.

 

Nicméně Beijing, nebo i Peking, je moc hezké město. Ano, sice většina starých míst, původních hutongů (úzké původní uličky staré zástavby) padli pod radlicemi bagrů a místo nich ve městě vyrostlo mnoho moderních skleněných budov, ale i tak je město plné různorodých míst, kam se člověk může zatoulat.

 

Staré hutongy nejsou doménou předměstí, ale i v samotném centru je možné do těchto uliček zavítat. Stačí jen odbočit z jakékoliv nové ulice. Právě tady, uprostřed supermoderních nákupních center, bulvárů, ulic plných restaurací a obchůdků, lze na chvíli najít starou městkou Čínu. Miniaturní domečky nalepené na sebe velikostí menších garáží až po psí boudičky, kde obyvatelé nemají ani vlastní záchod, a i v dnešní době navštěvují jeden pro celou ulici (což je pro turistu velice komfortní a ojedinělá záležitost :)....). Uličky plné každodenního života, zeleniny, jízdních kol, dětí, krámečků a starých lidí posedávajících na ulici.

 

Samozřejmě bych měla zmínit navštívené Zakázané město, Letní palác, Chrám nebes (a dalších mnoho chrámů a parků), ale naše soukromé pocity jsou asi takové - je to krásné, červené, zachovalé, ale všude jsou taková mračna lidí, že si atmosféru samotného místa člověk nemůže vůbec vychutnat. Je nutné se ozbrojit trpělivostí, a pokud jsme chtěli vidět i něco z muzejních kousků nebo nahlédnout do okna paláce, museli jsme si vystát frontu zájezdních čepičářů a poslušně postupovat v rytmu příslušníka hlásajícího pokyny k prohlídce do megafonu. Nepočítám hlasité píšťalky průvodců shánějící své ovečky a nepokryté fotografování Čínanů nás samotných, protože i my běloši jsme pro ně zajímavá atrakce. Nicméně když jsme se naladili na notu Číňana, měly prohlídky alespoň vtipný ráz :).

 

Po všech těchto davových rytmech jsme byli tak znaveni, že jsme se rozhodli připlatit si trošku korunek a se skupinkou šesti dalších bělochů jsme se vydali na výlet na „utajenou" Velkou zeď. A vyplatilo se! Najatý dědek průvodce jakmile viděl náš minibus, odhodil lopatu s uhlím, prohnal nás hodinovou procházkou po kopcích v blízkosti Beijingu a ukázal nám vstup na neopravenou, původní Starou zeď. Dvě hodinky jsme se mohli - sami! - procházet po ruinách samotné zdi a kochat se atmosférou rozlehlostí kopců a nekonečného kamenného hada. A ještě jsme dostali oběd! Úplný výlet na Karlštejn :)

 

Nutno přiznat, že my v Beijingu ukojili také hlad po nakupování a vrhli jsme se do nákupních center. Jen je nutné rozlišovat ta, která jsou na chlup podobná těm co máme doma i se stejnými obchodními značkami (a stejnými cenami) a najít bazary, kde je k naleznutí vše od veteše (možná kdo je znalec, odnesl by si i vzácné staré vázy či jiné poklady), přes tuny korálků, kamenů, kaligrafií, malovaných čínských sakur, ručně vyráběných razítek s typickým červeným inkoustem, tibetských šperků, všemožných cetek, po oblečení, elektroniku, a - smlouvat. Dle návodu zkušenějších z původní ceny pokusit se dostat na cenu pětinovou. Ne u všeho se nám zadařilo, a ne všechno jsme si dopřáli, bo přeci jenom naše batohy nám dovolili nakoupit si něco maximálně do velikosti ponožky :).

28.10. 2009 cesta vlakem Beijing - Gui Lin

 

Tak trošku jsme se této 30-ti hodinové cesty obávali, a to z důvodu představy narvaného vlaku „hutongáčů" se silonovými ponožkami a cigaretami Dvojité štěstí, co zamoří celý vlak. Jaká to však krása, vlak byl obsazen jen ze třetiny, a celou cestu jsme si v levné třídě spokojeně chrupali na svých dolních pelestích bez žádného spolunocležníka. Vlak sice staví v každé čínské řiti, takže rychlost nasazuje asi jako když jede z Prahy do Zadní Třebáně, ale zase vlakušky celou cestu nabízeli spoustu kaštanů a buráků, tak jsme se spokojili s tím, že za připlacené peníze bychom tam sice už před deseti hodinami byli, ale když je někdo socka, jede holt na burácích o jeden den déle :).

 

29. - 30. 10. 2009 Gui Lin

 

Zelené město se zelenou smradlavou řekou. Předzvěst jihu. Horko a vlhko. Opustili jsme vitríny Číny a konečně na ulici nasáváme vůně pečených psů, krys a malých žabiček (či co to všechno je). Motáme se na křižovatkách v davu troubících motorek a autobusů a dusíme se smogem a vedrem. Večer u nudlí a pečeného květáku zvažujeme další plány pro Čínu a rozhodujeme se alespoň na chvíli opustit hlavní turistické destinace. Tedy jet ještě kousek na jih a minout hlavní proud všech turistů. Kupujeme lístky na další vlak a míjíme tím kopečky jako homole cukru v cukrové vatě a terasovitá rýžová políčka v barvách podzimu.

31.10. - 1.11. 2009 cesta vlakem a autobusem přes Kunming do Jinghongu

Další přesun. Mám pocit, že se stáváme profesionálními Běguny v čínských vlacích. Bravurně kupujeme znakovou řečí a obrázkovou metodou nejen správný vlak, ale i tu správnou postel (je lepší mít jednu postel dole a jednu nahoře - i přesto, že ta dolní je o 25Kč dražší! :O - ale za vyhození z kopýtka si máme pak kam sednout a kopa Číňanů pod námi nehraje celou cestu karty). Vsuvka - postel „dole" = znak T s věšákem a postel „nahoře" = znak hranaté ruské F :) ....Dokonce jsme si zakoupili hrneček z víčkem a nejlevnější čaj a stejně jako všichni ostatní, co pět minut doplňujeme energii z horkého nápoje a čínských nudlí. Instantní nudle forewer! Jen si do nich jako Rus nekydáme majonézu a jako Číňan párek z igelitu.

 

18 hodin hard bedem. Oba dva losujeme spolunocležníky, co chrápou, že přehluší rachot pražců, a ani se špunty do uší neusneme neusneme a neusneme. Po všech přežitých dormitory to je již třetí chrochtající noc a my si připadáme jako vycuclý citrón.

 

V poledne přistáváme v Kunmingu, v hlavním městě provincie Yunnan. Bohužel se nezastavujeme ani na oběd, protože hned přesedáme do autobusu směr Jinghong. Čeká nás dalších 10 hodin v autobuse Higer. Luxusní velké koženkové sedačky, tři čínské filmy, záchod, kouření Bambusáků na palubě tolerováno.

 

Tiger Číny nás převezl přes kopce do prvního ráje naší cesty. Do tepla, do města palem, květin, šarlatánů a kouzelníků. Před půlnocí se ubytováváme v tichém, mírně zašmudlaném hotelu, a vydáváme se na lov večeře. Neodolali jsme letní atmosféře a uvelebili jsme se na mini stoličkách na chodníku, objednali si od pojízdného kuchaře každý pár špejliček (1 špejle = 1 juan) a pomlaskáváme si jako ostatní na kuřátku, na tofu, opečených bramborách a mladé cibulce a to vše řádně potřené v chilli. Začínáme mít plechovou hubu a závislost na levném čínském pivu. (první kokrouč pod nohama).

 

2.11. 2009 Jinghong

 

LP hlásá „navštivte kavárnu Meimei". A tak jsme navštívili kavárnu Meimei. A dobře nám tak. Dobré jídlo, neomezené množství vody zdarma, wifi zdarma, a Steve, co projel Čínu křížem krážem, založil kavárnu, a hodinu nám vyprávěl o místech, která jsou krásná a nejsou v průvodci. A to se nám líbí. Na druhý den plánujeme výlet do vesniček v kopcích, do džungle, mezi lidi minority Akha a Bulang.

 

3.11. 2009 vesnice Bada

 

Nejprve autobusem do městečka Menghai (tam si Žížala měří teplotu v lékárně, bo má pocit, že na ní leze nějaký kokrouč) a odtud dalším autobusem s jurťákama a bambusem do vesnice Bada, na hranici s Barmou.

 

V pět hodin večer vyskakujeme ve vesnici čítající cca 100 obyvatel a zažíváme situaci navozeného chaosu. Poskakujeme po návsi, rozhodujeme se, zda se ubytovat nebo jet rovnou dál, potom zmateně sháníme ubytování a nakonec zjišťujeme, že všichni vesničané líně sedí ve svých garážích a upřeně nás pozorují. Ve vesnici je totiž jen jedno ubytování, jedna restaurace, jedno náměstíčko a před tím vším už půl hodiny šaškujeme! :). A tak po půl hodině „hoteliér a majitel místního obchůdku" zvedne zadek, zavede nás do prvního patra čínské ubytovny, co vypadá spíše jako ubytovna ukrajinská, a ve skladu zboží nám ukazuje dvě tvrdé pelestě. „Sáns" za oba, říká. Jsme tak vykulení, že budeme spát mezi krabicemi zubních kartáčků a chilli omáček, že nás ani nenapadlo smlouvat! Na otázku kde je „csuo" a koupelna, ukáže na díru pod schody, a my potom tři hodiny čekáme až se všichni chlapi, co přišli z pole, umejou pod hadicí, a my se mohli jít vyčůrat. To je na celou vesnici jen jeden záchod??? Nakonec nacházíme opravdu ten jeden veřejný, na konci vesnice, ale to už bylo málem pozdě.... Mezitím si v místní restauraci - jeden stoleček a televize v garáži - objednáváme jídlo a máme na výběr pražené vosy, máčené listí, nebo vajíčko s rajčetem. Poprvé máme pocit, že v posteli nepukneme a odcházíme do kutlochu. Noc nám ještě zpříjemnila omladina, co si pod hotelem zřídila klubovnu, a do tří do rána výskali karaoke. Nám zkrátka není souzeno se jednu noc vyspat!

 

 

4.11. 2009 vesnice Manmai

 

Chaos podruhé. Sháníme kluky s motorkou, co by nás odvezli do vedlejší vesnice. Jako ubozí běloši jsme si mysleli, že nám každý skočí po krku, až mu nabídneme odměnu za svezení, ale nakonec to dopadlo tak, že nechtěl jet přibližně nikdo, aniž bychom vůbec něco nabídli! Jen jeden, co mu nás zřejmě bylo líto, nabídl tak vysokou cenu, že jsme ho nakonec museli odmítnout.

 

„No nic, jdeme pěšky". V noci byla fakt zima, jsme navlečení v tričkách a mikině a během dopoledne vše odkládáme do krátkého trička. Teploty jsou tady mezi nocí a dnem hodně výrazné. V domněnce, kolik kilometrů nás čeká, se belháme prašnou silnicí a pojídáme sticky rice a lízátko na cestu. Asi po půl hodině máváme na mini dědu na motorce a jestli by nás neodvezl do Manmai. Ochotně si zjišťuje cestu, my nasazujeme nízkou cenu, plácneme si, a už si to frčíme ve třech na čínském drakovi. Prdíme si to poloautomatem na vrstevnicích čajových políček a namačkáni na sebe jako tuňák v sendviči se kocháme nádhernými výhledy. Že my blbci to nedošli pěšky celé! Takhle jsme dojeli do vesnice před polednem a poflakovali se kolem vesnice jako hladoví psi.

 

Což asi i tak vypadalo, bo jsme dostali pozvání na oběd od chlapů dřevorubců, co mačetami sekali trámy na nějaké nové obydlí. Nejdřív jedí muži, pak hosté, a pak ženy. Jako předkrm pálenka, pak cigareta, pak rýže s listem, a nakonec pálenka a cigareta. Nás nasytil jenom ten list, ale co chudák dřevorubec??? Posunky se jim snažíme vysvětlit, že bychom se tu dnes večer rádi ubytovali a druhý den že vyrážíme dál. Chlapi se na sebe jen tak podívali a říkali si „tak kterej chudák je asi dneska večer vyfasuje....".

 

Po výletě do blízkého okolí se vracíme do vesnice a zjišťujeme, kdo by nás ubytoval. Tamtamy z oběda zřejmě dorazily k našemu hostiteli a už nás k němu odvádějí. Dřevěný dům na kůlech. V přízemí prasátka, v prvním patře lidi. Uprostřed ohniště, kolem dokola rodina, čaj a pálenka. Vlastně tak trochu jako v jurtě, jen s tím rozdílem, že k večeři se chystala krysa a na terase zobaly slepice. Opět si zjišťujeme, kde najdeme záchod a mezitím, co čůráme v jediné kadibudce na okraji vesnice, se v domečku upečená krysa „někam poděla". Tak! A teď nevíme, jestli jí snědli jako předkrm, nebo jestli jí rozkrájeli do dalších chodů...Jestli jo, neptejte se jak chutnala, my mysleli, že to všechno v mističkách je prase...

 

Po večeři nás odvádějí do přiděleného „dvoulůžkového pokoje"! :) Když jsme viděli ten plesnivý chlívek jako ateliér odSaudka, šli jsme si ještě na náves koupit pivo. Koupili jsme i našemu průvodci, se kterým jsme si na zítřek domluvili přechod džunglí, a který nás zároveň ubytoval u sebe doma - !? (a v noci ve skříni hrabošila myš a když ve tři ráno pochopila, že všechno mlaskání a pískání jsou plané poplachy, vrzala a kousala až do šesti do rána)

 

Ten večer jsme ještě nechápavě pozorovali „nemocnici lůžkové oddělení" - tři plesnivé pryčny v plesnivém domku uprostřed vesnice. Na pryčně starou paní na kapačkách a v jejích nohách sedícího smutného dědu. Další použité jehly visely hned vedle kurníku na stromě. Tak nás oba dva, aniž bychom si to museli říkat, napadlo, že doufáme, že se nám nikdy nic vážnějšího v takových končinách nestane.... Jak je to paradoxní, někdo u dveří prodává slepici a nudle, někdo si u toho popíjí pivo a někdo je vedle na smrtelné posteli....

 

5.11. 2009 cesta džunglí do vesnice Manxi a dále do městečka Daluo

 

„Jak to jenom dělají, že mají tak čisté záchodky? Úplně vymetené, žádná hovínka. To nás posílají na jediný záchod ve vesnici a přitom sami chodí kakat k prasátkům?" To ráno jsme pochopili...."Knoflíku, co tam u toho tak mlaskáš?? :) To nejsem já, to je čuně, žere ještě teplý to, co ze mě vypadlo"....To ráno čekali černý čuňata ve frontě, jak si pochutnají na čerstvé koblize. Když nedosáhli rypákem k našim zadkům, rychle budku oběhli a vrtali se čumákem mezi nohy! :O

 

Příhoda s prasaty nám vydržela na celé dopoledne, ale to už jsme vyrazili s klukama do džungle, abychom našli cestu do vesnice Manxi. Dvě hodiny kopcem strání dolů. Hustý les, vysoká tráva, prosekáváme si cestu mačetou a klacíkama odháníme pavouky z tučných pavučin. Čím níže sestupujeme, tím je les tmavější, zelenější, stromy vyšší, vzduch vlhčí a vůně květů intenzivnější. Žádná procházka botanickou zahradou! Pozorně sledujeme, abychom nešlápli na hada a aby se nám neomotal nějaký tlustý pavouk kolem krku. Jen ten hmyz jsme nečekali: Vždyť je listopad, kde se tady, ksakru, bere ten zuřivý roj sršánů????? „Auauau" Každý tři pigára jako kopnutí koňem a adrenalin leze z uší. Žížalu bodl jeden pruhatej hajzl do krku. „Jestli to oteče, budete mi muset nacpat bambus do krku!" Další dvě hodiny Žížala strachy mlčí - „a to na tom nebylo tak špatný", mumlá si Knoflík...

 

Manxi....Tak krásná vesnička uprostřed džungle! Domečky jako krabičky od sirek na dřevěných kůlech, na zelené planině, sem tam jen veselá prasátka. Jen je tady úplně vymeteno, nikde ani noha!?. Nakonec u jednoho domku vidíme dva hochy s motorkou a protože když se někdo snaží (a Čínani když neumí, tak se ani nesnaží), dorozumíváme se pěti slovíčky v angličtině co s námi. Do Hesongu, další vesnice 5 hodin džunglí, jsme průvodce nesehnali, cesta je těžká a dlouhá a většinou místní ani neznají cestu. Do Daluo, městečka na hranicích s Barmou, je to tři hodiny cesty po široké cestě. Jsme unavení jako psi. Dáváme si štamprdli místní pálenky. Chutná jako med a je řízná jako chilli. Pijeme silný zelený čaj a nabíráme síly. Nakonec se rozhodujeme, že dojdeme ještě ten den do Daluo.

 

Tak proto nebyl nikdo ve vesnici. Všichni jsou s motyčkami na kopci a prosekávají cestu do města. Podle toho, jak to tady rychle roste, je to práce asi nekonečná. Asi hodinu šlapeme celkem jednotvárnou cestou do civilizace a potkáváme další a další ochotníky s motyčkou. Po chvilce nás dojíždějí kluci z vesnice, a protože mají dalšího moto kamaráda, co rozváží kaučuk, nabídli nám odvoz do města. Žížala chytla trubku od barelu na sedadle a po hodině jízdy bahnitou cestou má ze zadku tři hrášky v lusku. Ještě že nás ale kluci svezli, ve městě jsme se pak ploužili jako pandy a málem jsme nedošli ani do hotelu. Na bazaru nás ještě zlákal dědek na rozinkový dort, ale co kus ukrojil, zjistili jsme jak je drahý a ještě jsme udělali scénu vesničanům. Žížala pouští nervy z džungle do dortu a pláče, protože „na ní Knoflík ještě ke všemu štěknul" Haf! A jde se spát :)....

 

6.-7. 11. 2009 cesta zpět do Jinghongu a dále do Dalí

Po včerejší hodinové gestikulační konverzaci „kdy jede autobus do Jinghongu" a kdy dle vývěsní tabule jede každé tři hodiny, nám Čínan stále dokola tvrdil, že nejede autobus žádný. Následně nás chtěl vehementně nacpat právě do toho, co stál za branou. Jen jaksi nepochopil naše divadelní představení, že chceme jet AŽ ZÍTRA, a že tímhle opravdu, děkujeme, nepojedeme.

Ráno, po dvanáctihodinovém spánku, se rozhodujeme jít na autobusové nádraží znova a zkusit štěstí. Jaká to náhoda! - autobus jede každé tři hodiny a tak hned do nejbližšího, směr Jinghong nastupujeme.

 

• Vedeme konverzaci na téma „čínské ne". Čínani tuto odpověď de-facto neznají. Jestliže se po marném úsilí snažíme z Čínana vytáhnout odpověď vyžadující delší odpověď, např. „v kolik hodin jede autobus do Jinghongu?" a Číňan neodpoví, tušíme, že buď odpověď nezná, nebo neumí odpovědět. Snažíme se tedy otázku zjednodušit na možnost odpovědi „ano-ne". Pokud Číňan odpovídá „ano", souhlasně kýve a opakuje použité sloveso jako potvrzení, že máme pravdu. Pokud odpovídá „ne", souhlasně kýve na srozuměnou, že my máme pravdu v tom, že opravdu autobus nejede" . Takže nakonec konverzace končí usměvavým kýváním hlav na obou stranách a absolutním zoufalstvím na naší straně.

 

Na konci města nás zastavuje pohraniční milice v khaki oblečkách s puškami za pasem a my se pomalu suneme pod sedačky v marné snaze učinit se neviditelnými. Po včerejším rozhodnutí sejít z vesnice do města, ležícího hned na hranicích s Barmou, bylo totiž ještě jedno kritérium, zda jsme se rozhodli správně - „nepotřebujeme speciální permit do této oblasti?" Jak se během kontroly našich pasů a zavazadel nakonec ukázalo, pravděpodobně ne ;).

 

Po třech hodinách celkem příjemné cesty minibusem přijíždíme do Jinghongu a poslední večer v tomto městě trávíme v Mei Mei kafe nad špagetami a curry zeleninou.

Ostatně u stejného stolku, ve stejném podniku, potom trávíme i následující den, kdy si kávou a dobrým jídlem zpříjemňujeme čekání na odjezd autobusu směr Dalí :)

 

V sedm hodin večer nasedáme do sleeper busu a během následujících 14-ti hodin získáváme další cestovatelskou zkušenost - jak přežít noční přesun v poloze „párek v rohlíku", zasunuti do regálu úzké pelesti se smradlavou dekou, páchnoucími silonovými ponožkami u našich hlav, u samovolně se otevírajícího okénka starého autobusu, v komfortně zahuleném prostředí. Aby tohle všechno člověk vydržel, musí zatnout zuby a pořádně se zašprajcovat koleny do kovových postranic postele. Jinak hrozí nejen atak na hlučné a smradlavé Číňany, ale i pád z dvoumetrové výšky během ostrých zákrut.

8.-11.11. 2009 Dalí

 

Kopečkami, zatáčkami, zelenými výhledy, nad jezerem, kolem malých domečků s černými střechami, vjíždíme pomalu do nového Dalí.

 

Vypadáváme z autobusu jako shnilá jablka. Zamaštění, hladoví a páchnoucí hledáme spojení do starého Dalí. I přesto, že navigace - jak najít ten správný autobus v čínštině znamená - obejít všechna možná místa ve městě a náhodně autobus najít sám - nás ten den dost vyčerpává. Pokřikující taxikáře hrdě ignorujeme. Nejsme přece žádná másla, my se tam prostě dostaneme sami...Knoflíkovi není dobře, batoh sotva vleče, a v nalezeném autobusu znova pomalu usíná. Ruší ho jen pohádka o růžovém prasátku vyřvávající na nás z palubního videa a sladká špejle v zádech od báby, která si do autobusu přitáhla celou pojízdnou cukrárnu.

 

Dalí - vystupovat! Pět čínských pasažérů se cpe do dveří a v chumlu na sebe pokřikují, kdo tam byl první! Nakonec ze dveří vypadnou všichni stejně a my se ocitáme na rušné uličce starého města, plné čínských hadrů. Uff....kde je ten odpočinkový kout světa uprostřed staré dobré Číny?

 

Prodíráme se „textilní uličkou" a hledáme tichý hotel. Po více než týdnu hlučných nocí je to ještě s neplesnivou místností jediné kritérium, které požadujeme. Na konci ulice, u západní kamenné brány starého města, takový jeden malý, čínský, nalézáme. Dvě pubertální dcerky nám během vzájemného chichotání ukazují pokoj a přinášejí horkou vodu. Pochichotávání jim vydrželo další dvě hodiny a zesílilo vždy, jakmile se přiblížili k našim dveřím. „Co je na nás tak vtipného????" (snažím se Knoflíkovi vysvětlit pubertální stavy mladých dívek, ale po hodinové debatě se dostáváme na nulový stav věci, takže to vzdávám). Vybalujeme z batohu veškeré špinavé prádlo a psychicky se vyzbrojujeme na jeho předání ve voye, kde žádáme o službu vyprání. Dle našeho předpokladu jsme po zavření dveří od pokoje způsobily salvu nezřízeného smíchu, který pokračoval až do fáze „věšení prádla". Do dnešního dne se přeme o to, která část našeho šatníku způsobila největší veselí! :)

 

Dva dny se potulujeme po starém městě, posedáváme na terasách restaurací, vyhříváme si nosy na sluníčku, popíjíme yunnan kávu, milk koktejly a mícháme turistické večeře s klasickými čínskými mističkami v zapadlých garážích. Pojem zapadlé garáže však není v tomto hojně navštěvovaném hnízdě to pravé pojmenování. Turista je cítit v každém koutě dlážděného starého centra, a nakonec zjišťujeme, že „bílá hospoda na místním Staromáku" vyjde i na levnější peníze. Od té doby z nich nevystrkujeme nos. Po celodenním vysedávání s wifinkou, kdy se nás za celé odpoledne obsluha ani jednou nepřišla zeptat, zda si něco nepřejeme, občas odběhneme na pečené brambory s chilli k paní přes ulici. Za 9 korun nejlepší pochoutka v papírovém kelímku! Kdo chce zažít super pálivý gastronomický zážitek, doporučujeme křižovatku mezi severní a západní bránou!!

 

Třetí den ráno hodnotíme, že sluníčka bylo dost, balíme batohy a vydáváme se na autobus směr další turistické místo, Lijiang. Naše cesta končí za městem, kde zjišťujeme, že v čínských symbolech nejsme schopni ten pravý autobus stopnout, a jdeme se poradit do turistické kanceláře. Tam nám slečna s politováním oznamuje, že veškeré autobusy jsou pro dnešní den obsazeny. První pohled do očí a vidíme stejnou obavu: „to se holky v hotelu zblázní smíchy". Taky že jo! Objednáváme si ten samý pokoj, holky se trhají smíchy, a nám, když jsme viděli, že po nás ani nepřevlíkly povlečení, sklapla čelist. Znamená to, že Číňan po hostech nepřevlíká v žádném hotelu??

 

11.-14.11. 2009 Lijiang

 

Čínský noční kolotoč, Matějská, cirkus a Karlštejn. Krásné staré spletité městečko dřevěných domečků, svítících lampionů a vodních kanálů. Ve dne zelené, v noci červené. Plné restaurací, hotelů a čínských turistů! Bělocha pomalu nevidět...Restaurace jsou drahé, uličky přeplněné, centrum hlučné s nočními discotékami.

 

• Číňan miluje hluk. Rámus, rambajz a kravál! Při hluku odpočívá. Rád si zpívá. Zesiluje si mobilní telefon, přehrává si hudbu, pouští skladby ostatním. Upoutává pozornost na své zboží křikem, automatickým megafonem a hlasitou hudbou. Televizi pouští na maximum, rádio v autobuse buší do ušních bubínků a rád se zdržuje v obchodech s domácími reproduktory.

 

Po sedmé hodině večer Lijiang žije zpěvem a hudbou. Kde jsou ty časy, kdy návštěvníkům restaurací do uší vyzpěvovali jen sličné Naxi dívčiny zvoucí procházející do svých restaurací! Dnes si každý host vychutnává svého zpěváka u svého stolu. Zpívající Čínani, tančící Čínani. Zábavu vykonávající personál každé restaurace se snaží svým hlukem upoutat pozornost právě na svou provozovnu. Desítky zpěváků s mikrofony a reproduktory na zádech, co vám „mrouskají" do ucha právě tu jejich milostnou píseň k opečeným bambusovým larvám. Rozvášnění romantici vysedávající v otevřených oknech hotelů, vyzpěvující do světa svou radost ze života. Speciální hudební bary jeden vedle druhého. Organizovaní turisti opití tvrdou kořalkou bušící dřevenými špalíčky do stolů, aby všem ukázali, jak super se baví!

A tak ve večerních hodinách procházíte městečkem svázáni do jedné hlučící pavučiny...

Jeden večer se účastníme jízdy na labutích, proplétáme se mezi opilými, zábavy chtivými Čínany a hledáme tišší kout, kde bychom si vypili svá dvě piva za 30 juanů. Jedno takové místo existuje...Jmenuje se Prague café a najdete tam relativní, na místní poměry, božský klid. Protože v kavárně je zakázáno kouřit a hrát karty, vnitřek zeje prázdnotou!

Naštěstí pro nás, policejní ochrana každý večer dohlíží na přesně stanovenou zavírací dobu všech restaurací, a ve tři čtvrtě na dvanáct - přesně! - se po celém městečku rozhostí noční klid...Nádhera...Vyndáváme špunty z uší, vypínáme film, zapínáme dečku v posteli a ukládáme se k spánku.

V temném koutě zapadlého špinavého tržiště objevujeme nudlový „fast food". Protože rozpočet každý večer padne na dvě piva před spaním, občerstvujeme se "U Pandy se synem Ptákem", co celý život jezdí s nudlemi. Nudle s chilli, sekanými kuřecími pařátky, opečené brambory s mátou, cola z postfixu, ředkev jako salát. Paráda za 30kč.

Čekáme na prodloužení víz a v hotelu si pouštíme české filmy „Co je to tady za hnusnou máničku? Dejte mi dvastapětku! Mámo, to jsou panorámata. Tak se mi zdá, že mé království nepatří právě do tohoto světa. To bude horor!"

Čínská víza prodluženy! Můžeme znova nasedat na labutě - prodloužená jízda, prodloužená jízda... :)

Oslavujeme domácími, pěkně mastnými "řevnickými" chipsy z trhu a druhý den máme pěknou s......

 

15.-16.11. 2009 Shangri-la, Zhongdiang

• Shangri-la - pozemský ráj, permanentně šťastná země, izolovaná od vnějšího světa. Lidé žijící v Shangri-la jsou téměř nesmrtelní, žijící dlouho za normální délkou života. (Místo mýtické, smyšlené, v románu Jamese Hiltona Ztracený obzor pravděpodobně označené dle tibetského města Shambala).

 

Novodobí Čínani označili město Zhongdiang tímto názvem možná v rámci zvýšení turismu, nicméně se říká, že takové místo zde skutečně naleznete (a i jinde na světě ;)...)....A možná je to tak...Každý, kdo přijede z Lijiangu, tady musí mít pocit, že našel Shangri-lu.

 

Město je tiché, vlídné a poklidné. Původní dřevěné domky ve starém centru jsou „malým Lijiangem" a čínský turista je jen mírným beránkem posedávajícím u grilovaných špejliček. Na kopci se v zapadajícím slunci blýská zlatá modlitební věž a do uliček vrhá třpytivá prasátka. Ráno, když si člověk trošku přivstane, u ní může zahlédnout místní, jak točí věží jako obrovským mlýnkem s ranní modlitbičkou.

 

My jsme tuto podívanou mohli shlédnout, aniž bychom si zrovna na tuhle příležitost řídili budík. Stačilo vstát v půl šesté ráno, zabalit si batoh a vydat se na autobusové nádraží, kde jsme po hodině čekání vybojovali místa v jurtáckém autobuse směr „západ". Poskládali jsme se mezi pytle a krabice, a před osmou hodinou jsme vyrazili do hor. Asi po deseti minutách jízdy jsme však zjistili, že jsme zapomněli v hostelu pasy! „Zastavte, prosím!" Ukazujeme řidiči a ten nám hbitě strká pytlík na zvracení. Špatně nám sice není, ale tlučeme hlavičkami do silnice, když si chytáme taxíka zpět do města. No co, zřejmě jsme dostatečně nenasákli blahodárnou náladu!

 

Po mučivé zkušenosti z předešlého dne, kdy jsme za 60 juanů strávili noc v dřevěném hostelu na letních pryčnách s tenkou dekou v teplotě 0C a méně, a kdy nám rozjaření Čínani zpívali celou noc své lidové písně, jsme se na druhý den uchýlili do hotelu Noah. Teplá klimatizace, zasklená terasa na sluníčku, konvice na pokoji, čerstvé buchty k snídani, koupelna s teplou vodou, wifi, milé slečny, rozšafné štěně a grilované špejličky na náměstí. Strávili jsme poklidným nic neděláním celý den. Shangri-la :).

 

Navečer procházíme městem, slunce zapadá a dělá se pěkná zima. Kam půjdeme na večeři? Všechny restaurace s otevřenými dveřmi nejsou zrovna útulné a táhne z nich zima. Přece nebudeme sedět u večeře v pérovkách a rukavicích jako Čínani?

 

• Není nám úplně jasné, kam až dosahuje hranice Číňanovi tolerance vůči zimě. Čím déle jedeme a čím větší je zima, jsme otužilejší nejen my, ale i Číňan. Z naší strany se však jedná o nucené přizpůsobení se místním podmínkám, u Čínana je to snad osobní masochismus. Říká se, že po celé Číně se topí pouze „nad čarou" - tzn. vláda namalovala na mapě lajnu a kdo má štěstí a bydlí nad ní, má ve státních bytech zabudované topení. Níž ani ťuk. Tam Číňan vysedává ve své garáži a jen si přiobléká kusy oděvu. Když je opravdu zima, vytáhne lavór a hřeje si ruce a nohy nad žhavými uhlíky. V lepším případě si pořídí elektrická kamínka s roštem nahoře, kde si zároveň opéká oblíbený párek a brambory s chilli. Turistovi v hotelu vychází vstříc alespoň elektrickou dečkou do postele, která je sice fajn, ale abychom v pokoji nezmrzli, nasazujeme na noc čepici a nos máme opečený jako kukuřici!

 

Za vitrínou na křižovatce vidíme ve slabém světle svíček bělocha v krátkém tričku. Tak ten už cestuje opravdu dlouho, nebo se uvnitř topí! No vážně! Uprostřed restaurace jsou kamna. A funkční! Vstupuje Číňan a kouká na ně ještě víc udiveně než my! Otevíráme červené yunnanské víno, to se musí zapít :)

16.11. 2009 Xiancheng

 

Druhý pokus - v sedm hodin ráno opět stojíme s batohy na nádraží a vypadá to, že někdo nám naší zapomnětlivost oplatil - losujeme starou letitou herku, batohy pro nadměrné množství jurťáckých pytlů přivazujeme na střechu autobusu, a od božího rána se snažíme prokousat cigaretovým dýmem uvnitř autobusu.

 

Pomalu se šineme do kopců, motáme se serpentinami a v každé zatáčce troubíme pro případ, kdyby nás někdo v protisměru chtěl strhnout do údolí. V polovině dne jsme se úspěšně vyškrábali až do 4500 mnm. Díky častým zatáčkám, nadměrnému drncání na cestě bez asfaltu, a strašlivé prašnosti to vypadá, že jsme vstoupili do druhého levelu cestování.

 

• Mongolsko našlo svého konkurenta - Sečuán!
• Kromě náročné cesty z hlediska zastaralých autobusů (v Sečuánu se žádným jiným dopravním prostředkem jezdit nedá) a vysokohorského terénu, je samotná cesta náročná i díky ostatním spolucestujícím.
• Žaludek Číňana, stejně jako Mongola, není zvyklý na cestování benzínovým prostředkem. Tuto skutečnost si však nepřiznává a před cestou neprovádí žádná preventivní opatření. Ráno tedy vydatně snídá a to zejména oblíbená vejce a vařenou kukuřici. Tyto těžké, místní pochoutky však v žaludku nevydrží zpravidla moc dlouho. Obvykle jsou hned po pár kilometrech vyzvraceny do připravených kýblů v uličce autobusu, v lepším případě za jízdy z okénka. Když své vnitřnosti vyprázdní většina cestujících (v Číně, oproti Mongolsku zvrací více muži než ženy), nastává poledne. Dvanáctá hodina je tady striktně dodržována pro polední pauzu. Autobus tedy staví, cestující obědvají a po pár kilometrech jízdy začíná kolotoč znova. Naše reflexy se bystří a i během klimbání za jízdy dokážeme instinktivně uhýbat před případnou konfrontací s nevítanými exkrementy. Napočítaný rekord během jedné jízdy čítá 15 zásahů do kyblíku!
• Flusání je návyk. Jediný, kdo si na něj však dokázal zvyknout, je Číňan! U nás se, bohužel, po dvou měsících objevuje spíše alergie i na jakékoliv projevy předcházející konečný výsledek. Nejprve je potřeba zhluboka se nadechnout, hodně nahlas zachrochtat, flusanec v puse pořádně poválet a potom požitkářky, s velikým vydechnutím vyplivnout. Čím tlustší, masitější a čím dále, tím přichází větší uspokojení. Koncert nastává většinou ráno, během ranní hygieny na chodníku, ale i během celého dne, na jakémkoliv místě. A nikdo se nenechá zahanbit. Ani ženy ne. V autobuse je tedy o hudební složku postaráno. Flusání na podlahu povoleno.
• Kouření je normální. A všichni muži kouří. Tečka. Varianta „nekouřím" v Číně neexistuje. Cigareta v puse Číňana je nezbytná asi jako toaletní papír v kapse turisty. Stejně tak, jako mu nikdo nikdy nevysvětlil, že kouření škodí jeho zdraví, nikdo se mu pravděpodobně ani nesnažil vysvětlit, že kouření minimálně obtěžuje ostatní. S cigaretami se tedy setkáváme běžně na všech otevřených prostranstvích - i tam, kde je výslovně uvedeno „zákaz kouření", tak i v uzavřených prostorách. V bance, v obchodě při výběru zboží, při objednávání jídla v nákupních centrech, a samozřejmě v dopravních prostředcích. Nepodmíněným reflexem kuřáka při zapálení cigarety, je pocit pohody a odpočinku. A takovou chvíli, bohužel každý Číňan pociťuje v minutě, kdy po chaosu s naloďováním se do autobusu konečně usedne na své sedadlo - a může si v klidu zapálit! Při občasných zastávkách, kdy cestující opouštějí místo v autobuse a alespoň na krátkou chvíli jdou protáhnout své údy a případně uvolnit močovému měchýři, Číňan zůstává sám v teple autobusu a labužnicky vychutnává svůj šedý dým linoucí se mu kolem obličeje. A není na to sám - o cigaretu se rád podělí s ostatními a ti si pochoutku nenechají ujít...
• Extrovert či zdatný lingvista se možná pokusí o vyslovení svého přání spolucestujícím, že by byl MOC RÁD, kdyby jeho 11 hodin v autobuse mohlo být stráveno jiným způsobem, než dýcháním do čepice s rukavicemi v uších..., ale ti ostatní?
  
• My si pořídili roušku na obličej :).

 

V podvečer sjíždíme serpentinami do údolí, do města, jehož asi hlavní deviza je jediná, a teda přehledná ulice s restauracemi a rychle rostoucím počtem hotelů. Obávám se, že je to opravdu jen přestupní stanice všech, kteří cestují Sečuánem na sever či na jih. Avšak večer strávený v jeho útrobách nebyl nepříjemný - brzy potkáte všechny turisty, kteří se tou dobou ve městě nacházejí a kteří mají stejný plán jako vy - najíst se a jít spát. V jedné z restauračních garáží jsme ten večer měli mejdan ve čtyřech, pochutnali jsme si na nejlepších opečených bramborách a grilovaném chilli, a začali jsme naši vícedenní jízdu s veselým Londýňanem Nodem (a strpěli krátkou společnost „Všudejsembyla" Číňanky z Toronta).

 

Povzneseni lokálním pivem jsme ulehli do tibetského lože v interiéru psychedelických barev. Za těch krátkých pět hodin, které jsme před stíháním dalšího autobusu měli, jsme se vyspali nejlépe za poslední měsíc. Tibetské domy jsou veliké, kamenné, s mírně nakloněnými venkovními zdmi a minimálním počtem oken. Určitě si každý pomyslí, že uvnitř musí být tma a chmurno, avšak interiér je velmi útulný a barevný! Vnitřní stěny všech místností (kromě přízemí, které pravděpodobně není určeno k bydlení - ?) jsou pobity dřevěnými deskami a pomalovány výraznými barvami s tibetskými náboženskými motivy. Převládá barva červená, takže celkový dojem působí teplým dojmem. O samotném teplu se však mluvit nedá, protože ani Tibeťané samotný zdroj tepla v domech nemají. Což se nedá říct ani o wc., či koupelně. V domě je sice naprosté ticho, ale na záchod je nutné vyběhnout ven, oběhnout celý kamenný kolos a přidřepnout nad nevábnou, po ránu červy navštěvovanou, betonovou ďouru v zemi. Kompletní koupel jsme po absolvování prašné cesty z hor museli vynechat a spokojit se s lokálním omytím v lavóru u kuchyně. (neříkám, že ve městě nejsou hotely se sprchou za stejnou cenu, ale tam chybí ta romantika, že? :)...)

 

17.-19. 11. Litang

Den začal brzy. Už v pět hodin ráno jsme běželi s čelovkami tmavým městem na autobusové nádraží, abychom zakoupili lístky na bus do Litangu. Večer sice bába v okýnku seděla, ale radikálně nám odmítala lístky prodat. Zkrátka je prodává až ráno a nikdo to nebude měnit! Zřejmě nás nechtěla ochudit o další čínský zážitek, kdy jsme se museli potmě poprat s dalšími šedesáti Čínani, kteří za půl hodiny také odjížděli, a všichni si chtěli koupit lístky první! Nalepeni na ulepenou mříž za oknem s bábou s nůžkami, jsme nakonec vítězoslavně zamávali místenkami a s čelovkou běželi k autobusu, který už vrčel motory. My vrčeli vztekem nad celým pokolením nejstaršího národa světa a pozorovali jsme z okýnka černé spící město s pár bdícími, kteří si na chodníku hřáli zmrzlé ruce nad rozdělanými ohništi před svou garáží. Život někdy není jako z bavlnky...

 

Opět kličkujeme serpentinami hor, ztěžka dýcháme v téměř 5000m výšce nad mořem, snažíme se nespadnout ze sedačky během piko-spánku a trhaných pohybů autobusu, a kocháme se nádhernými výhledy. Vysoké hory nad námi, hnědé planiny s buddhistickými stupami a modlitebními vlaječkami kolem nás, zamrzlé řeky a na nich děti klouzající se na dřevěných „loďkách". Sečuánské hospodářské stavení s kamennými zdmi, černá stáda jaků, barevná zdobená okna jednoduchých domů. Ženy s pletenými copánky, které je v devadesáti letech promění na veselé holčičky.

 

Vjíždíme od Litangu. „No to je zase ďoura!" S batohy na zádech se noříme do prašného města a na hlavní ulici se snažíme zorientovat v prostoru. Hledáme hotel, vnímáme vnitro prostor a uniká nám nový kosmos. Až v momentě, kdy se zastavujeme na rušném trhu, odkládáme batohy a rozhlížíme se kolem sebe, zjišťujeme, že jsme přijeli do jiného světa. Do světa zlatých čepic, dlouhých kabátů, vysokých kozaček, těžkých šperků, copánků, modlitebních mlýnků a černých „indiánů". Takže Tibet existuje....Taši delé! Všichni nás zdraví, usmívají se a podávají nám ruce. Co mám dělat, to něco chce? Asi ještě nechápeme, že úsměv je nezištný, pozdrav je upřímný a podání ruky je projev vstřícnosti vůči cizinci...Přechod střední Asií v nás zanechal těžkopádný pocit nedůvěry....

 

Abychom nevyšli z nepředvídaných okamžiků paradoxů, už druhý den ráno se k nám dostává informace, že „máme štěstí, pohřeb právě začíná". A tak rychle saháme po zimní bundě na věšáku, bereme foťák „ano, opravdu můžete fotit" a vydáváme se s rychlou spojkou na kopec za městem.

 

• Tibeťané se během svého života na svou smrt připravují a učí se jí. Díky svému náboženství ví, že smrt je jen vstup do jiného života. Do jakého, to záleží na každém dle způsobu, který doposud vedl. I v momentě, kdy dveřmi vstupují do jejích komnat, předčítají jim jejich blízcí z Knihy Mrtvých a uklidňují duši umírajícího před její novou cestou. Ta jediná po smrti zůstává a tělo se stává pouhou schránkou. V rámci zachování rovnováhy a díků přírodě, a protože v místech, kde Tibeťané žijí, je zem velmi tvrdá a většinou zmrzlá, tělo se odjakživa předávalo těm, kteří jej nejlépe využijí. Supům. Protože po celý život zvířata lidem dobře slouží, je v pořádku, když člověk alespoň po smrti dobře poslouží zvířatům.

• V brzkém ránu přicházíme na kopec za městem, kde fouká silný vítr a je o poznání chladněji.

• Posvátné pohřebiště se probouzí do karamelové barvy a tmavé nebe se rozjasňuje, jakmile se velicí tmaví ptáci, doposud tiše kroužící nad našimi hlavami, začínají usazovat do velkého hejna trpělivě čekajících hostů. Říká se, že velký počet supů je dobré znamení. Nevím v jakém počtu jej berou Tibeťané, ale jakmile se černý mrak supů usadil, a náhle se objevilo modré nebe, napadlo mě, že nakonec všechno dobře dopadne....

• Čekáme na lámu, mezi Tibeťany vysoce váženého člověka, a rozdělujeme se na dvě skupinky. Pomocníci obřadu odcházejí k bíle zastřenému tělu nebožtíka, které připraveno, leží opodál. My zůstáváme stát v diskrétní vzdálenosti.

• Láma odkrývá nahé tělo a zkušenými pohyby jej připravuje supům. Nařezává kůži, aby se supům lépe trhala. Supi vědí, kdy přichází jejich chvilka a sami se hbitě slétávají nad tělem, aby se v rychlém boji dostali k nejlepšímu. Během pěti minut je veškeré maso spořádáno a pomocníci hejno odhánějí, aby láma mohl vzít čerstvou kostru nebožtíka a připravit ji na další část obřadu.

• K této části už jsme zváni a nikomu ze zúčastněných nevadí, že práci lámy pozorujeme z blízka a celý proces fotografujeme. Ostatně nutno říci, že tato část je už více méně „řezničina" a spíše práce mechanická. Kosti, lebka a mozek jsou rozsekány, drceny a smíchány s campou.

• Campa je mouka, která se mele z praženého tibetského ječmene a v tomto případě slouží jako chuťová složka, aby supi slupli všechno do poslední kostičky :)

• Po cca hodince zbyde po nebožtíkovi jenom památka...a skalp, který zůstává v rodině zesnulého.

Jedna svatba a jeden pohřeb. Že by se na nás z nebeského houfu sneslo zmiňované šťastné znamení? Před velkým kamenným domem vidíme dvě nevěsty a dva ženichy, všichni ve zlatě. Kabátce, rohy, šperky, všechno se leskne. Zlatá prasátka skáčou do objektivu, rodina se veselí, nevěsta pláče - že by slunce nebo dojetí? :O. Okouníme tak dlouho, „já bych si dal panáka", dokud nejsme zváni dál.

 

Před vstupem do veselícího se sálu dostává každý příchozí bonbón a cigaretu. Jsme usazováni našimi hostiteli, chlapci už v pokročilejším stádiu rozjaření a dostáváme papírový pohárek. „Taši delé".

Ať vás Bůh provází, Žehnáme Vaší cestě, Na zdraví....

Taši delé na rozjezd, protože si tak dobře rozumíme, protože se tak dobře bavíme, na seznámení, jen tak a pro radost a teď si musíme připít s novomanželi!

Taši delé od každého zvlášť a k tomu písničku...."Cože???? Neeeee, my neumíme zpívat". „Nene, to je taková tradice", gestikuluje náš hostitel, „to se jeden z kola zvedne a pro novomanžele a všechny okolo zazpívá, tak začněte, jste naši hosté". Když není cesta ven, tak se skočí dovnitř. „Pod tou skálou, kde proud řeky šumí, a kde ční červený kameníííííí......" V sále se rozhostilo ticho a každý, kdo doposud nezaznamenal náš obličej, začíná se otáčet za velelibými zvuky „toho já ráááááda máááám k zbláznění" .....Ticho....."ehm, to je všechno....." Aháááááá" Smích a všichni v sále začínají tleskat....Tak nějak rozpačitě..... Pak se zvedá další a nám připadá, že všichni ostatní jsou rození Goťáci....„Taši delé!"

Na kopci za městem žije klášterní život. Že bychom si po všech těch obřadech dali ještě jednu procházku do světa mnišského? Kluci nás vítají od brány, kde jedni mají cigaretovou pauzu a druzí hrají basketball. Někomu je potřeba prvotřídní koš, někdo si vystačí s dírou ve vratech. Pozorujeme šum uvnitř kláštera. Kluky, jak se honí na nádvoří, perou se na ochozech, starší důstojně přecházejí s knihou pod paží, a někteří z nás mají velikou legraci a poskakují kolem nás jako opičky. Procházíme celým komplexem, až nás jeden mladík s konvičkou čaje doprovodil až do místní kuchyně. Postarší kotelník si nás vesele měřil a horečně přikládal do obrovských kamen, kde kuchař připravoval v obrovské vaně brambory k večeři. Jak bychom si dali! Na svatbě jsme ze zdvořilosti louskali jen slunečnicová semínka, jačí maso házeli pod stůl, a teď nás přepadl hlad.

 

Jdeme k Mr. Johnovi! Zheng s rodinou v restauraci Tian Tian je vyhlášený čínský kuchař a jeho pověst ho provázela až do Jinghongu. Jeho specialita rodiny, kdy „otec měl restauraci, kde vařil zvláštní bramborový pokrm, který byl vyhlášen v celém okolí a jehož recept po celý svůj život zdokonaloval", nás opravdu nadchl, protože se z takové pochoutky vyklubal docela obyčejný, neskonale výborný český bramborák! (majoránku nevedeme, u nás frčí zázvor).

 

Večer se choulíme do peřiny v hotelové restauraci a popíjíme pivko s ostatními bělochy, kteří do města zavítali. Veselý Nod, co nadšeně vypráví, jak plánuje přespání na kopci pod modlitebními praporky, co jsou tak tlusté, že vytvořily týpý, s Makarónem s dredama, jehož angličtina je krásně italská, a který nám bez uzardění vypráví o pandím miminku v Chengdu a ukazuje nám dvoubarevného plyšáka, a s Davidem Šifrou, co přijel sedlem sněhem větrem na kole, a chystá se na něm dále do Tibetu, bez permitu - těšíme se na zprávu, zda se podařilo, Davide!

 

20.11. Kanding

 

V poledne stavíme na oběd, hodinu obědváme, po dvou minutách jízdy, kdy jsme přejeli jen z jedné strany silnice, a kdy jsme se předtím čtvrt hodiny skládali mezi krabice, opět zastavujeme. Všichni jurťáci se další čtvrthodinu hrabou z autobusu a další dvě hodiny čekáme, než dělníci otevřou silnici do sedla, která je přes den opravována. Proč jsme nevyjeli o ty dvě hodiny později, když všichni ví, že silnice se otevírá nejdříve v pět hodin odpoledne??? Utrácíme celkem dva juany za čtyřikrát navštívenou díru za záclonou, která je pojmenována honosným názvem w.c., a zahaleni do cigaretového dýmu autobusu se oddáváme knize. Po otevření silnice přejíždíme do jiného světa! Okénka namrzají, vítr duní, modlitební praporky se trhají sněhem a ledem. Venku je bílo, rampouchy rostou ze střechy až do dětských čínských tlamiček. Přejíždíme sedlo pod 7000-tisícovou horou a s tří hodinovým zpožděním vjíždíme do Kandingu.

 

Je nám zima, máme hlad a toužíme po teple a teplém jídle. Plní se nám jen polovina. Chris, který se ženou a dvěmi blonďatými dětmi vede na kopci domácí postýleček, se zřejmě zcela aklimatizoval a stejně jako Číňan, nevede v pokojích topení. Má však skvělou čočkovou polévku, a s tou usedáme na štokrdle vedle kamen, které se ten večer, a následující den, snažíme trošku rozehřát. Druhý den vstáváme do malovaného dormíčka, kde nám jde pára od pusy a venku na nás mává krásných minus 10C. Hřejeme si ruce nad kamny, celé dopoledne se kolem nich točíme jako nitky na špulce a snažíme se rovnoměrně zahřát. Po obědě se rozhodujeme, že nejlepší je zahřát se pohybem, a vyrážíme ven! Po pár krocích do kopce, je nám opravdu tepleji! Večer jimi však nepohrdáme, opět kolem nich pobíháme, a mejdanujeme s Britama, Frantíkem a jeho HongKongskou přítelkyní. „Škorpióóón".....

 

22.-28.11. Chengdu

Mlha, mlha, poprchávání a nevlídno. Tedy venku. V Sim's guesthaus je velmi vlídno :). Teplo na pokoji, DVD na pokoji, velká postel, dobrá jídla. Všechno tu je a nikam nemusíme. Tedy někam ano. Na pandy! :). Já chci být panda. Ta když jí, tak leží. V inkubátoru odpočívá miminko bez kulicha a v postýlce cumlají malá medvědí štěňátka prst ošetřovatelky a bílý ručník....Agilní Číňan v uniformě na nás huláká, ať nefotíme a dloube do nás prstem. Už abychom byli zase na pokoji, pustíme si film, a hele, víš, že tam mají i Krtečka!?? :)

28.-30. 11. 2009 cesta vlakem T22 do Lhasy

Neviditelné nástupiště číslo 9,5 směr Lhasa, vlak T22. Nasazujeme černé vysoke  klobouky a vydáváme se na magickou, kouzelnickou cestu Tibetem. Ještě na peróně nám čínští kluci zkontrolovali pas, jízdenku a permit, a vše si pečlivě ofotili. Od té doby se pohybujeme jen podle namalovaných čar čínských úředníků. Nikam jinam ni krok!

Do vlaku se soukáme s fousatým Australanem Philem a Britem Jamesem, co jede na falešný permit, a fasujeme postele ve vagóně, co byl nejdřív první, a zbytek cesty poslední. Diskutujeme na téma, která varianta je více nebezpečná, a nad drahým Budweiserem,  se v přeplněné uličce chystáme ke spánku. Po čtyřiceti hodinách jízdy projíždíme náhorní plošinou, dostáváme se do výšky 4500mnm, a ráno se probouzíme do 5000mnm. Ačkoliv jsme krevní buňky potrénovali v Litangu, hlásají nám své pocity bolestí hlavy, motolicí, a návaly na zvracení. Stačilo si však chvilku posedět pod oxygen maskou, a mohli jsme se dál kochat nádhernými výhledy na probíhající krajinu. Studené tvrdé kopce, zamrzlé říčky a ledové krusty jezer, černí jaci, bílá stavení Tibeťanů na střeše Země, a ledovcové hory podhůří Himalájí.

Lhasa...Město, které jsem si predstavovala navzdory všemu čínské, a v dnešní době snad i nezajímavé. Ale přesto mě mrazí, když vystupujeme na nádraží... Tak jiném...Tak architektonicky tibetském...Děkujeme, že jsme se sem mohli tím řídkým vzduchem prokousat!

Na nádraží na nás čeká „hlídací pes". „Náš" X, který naší skupinku bude provázet celým Tibetem. Průvodce, který čeká nejen n nás, ale na všechny turisty, kteří vystrčili z vlaku nos. A všichni nasedají do připravených aut a jedou do připravených hotelů, kde si je zítra průvodci zase vyzvednou, a dle připraveného itineráře provedou po připravených turistických místech. Jak zvláštní pocity taková „ochrana" vyvolává...Připadáme si jako Nemo v akváriu. Večer při „rozchodu" , zaznamenáváme všude přítomné kamery na ulicích, a roty armádních čínských chlapců, kteří jsou se svymi samopaly za pasem ve strehu na každém rohu ulice.

Seznamujeme se s posádkou, se kterou budeme další dny trávit po památkách, a následně v džípu na nepálské hranice. Steak z jaka, mléčný čaj, momo knedlíčky a jačí cheese páj. Mňam :).

1.-2. 12. 2009 Lhasa

Jestli byl Tibet v Sečuánu, byl to Tibet materiálně ukázkový. Tibet, který jsme viděli ve Lhase, byl Tibet duchovní. Tímto se omlouvám X, jestliže jsme jej zpočátku označovali za bručouna, ale tento pán, Tibeťan, nám ukázal Lhasu takovou, jakou jsme chtěli vidět. Lhasu ztracenou v čínských garážích, Lhasu nemocnou pod čínskou vládou, ale Lhasu držící se zuby nehty nad vodou ve svých klášterech, chrámech a v tisíci komnatách Potaly.

Na každém místě, které jsme prošli, jsme dostali povídání o jednotlivostech buddhismu, o inventářích v každém místě, o Dalai Lámovi, a Panča Lámovi. Čeho si velice vážíme, dostalo se nám pár osobních názorů na rok 1959 a smutku Tibeťanů, kteří v dnešní době nejvíce truchlí nad nepřítomností Dalai Lámy. Tato místa však nejsou mrtvá a mnoho optimistických lidí Tibetu jej navštěvují ke svým každodenním obřadům a modlí se k prázdnému trůnu Lámy.

Vůně jsou nezapomenutelné. Lhasa voní jačím máslem, sušenou pálenou trávou a kouřový opar se snáší nad jejimi střechami. Lhasa se modlí a přináší své oběti...

Dnešní den byl dnem výjimečným. Všichni obcházeli třikrát svá poutní místa a hlavní náměstí u chrámu Kokhang (nejposvátnější místo a cíl poutníků z celého Tibetu), se choulilo do mračna pálených obětin. Modlitební mlýnky jeli na plno, modlící poklekávali, a svým čelem dotýkajícím se země, směřovali ke konci své motlitby...A uprostřed té poklidné, tiché a voňavé nálady Tibetu, stál čínský hasicí vůz s vodními děly...

I pod poklickou cinskych zlych duchu ma Lhasa stale sve kouzlo...